Kontext

Exkluzivní investigace NYT: Jak si Rusko otevřelo v Brazílii továrnu na špiony

Zpravodajské služby odhalily Putinovy tajné agenty, kteří si v jihoamerické zemi vyráběli novou identitu

Jane Bradley, Michael Schwirtz, The New York Times

respekt.cz/kontext/jak-si-rusk…

Artemu Šmyrevovi se podařilo ošálit úplně všechny. Krycí identita, kterou si ruský zpravodajský důstojník vytvořil, byla dokonalá: řídil firmu zabývající se 3D tiskem a žil v luxusním bytě v Rio de Janeiru s brazilskou přítelkyní a huňatou oranžovobílou mainskou mývalí kočkou. Navíc mohl doložit pravým rodným listem a cestovním pasem, že se jmenuje Gerhard Daniel Campos Wittich, je mu 34 let a je občanem Brazílie.

Po šesti letech nenápadného života pod cizí identitou se nicméně nemohl dočkat, až se vrhne do skutečné špionážní práce. „Nikdo se nechce cítit jako loser,“ napsal v roce 2021 nedokonalou angličtinou své ruské manželce, která rovněž působila jako zpravodajská důstojnice. „Dál pracuji a nepřestávám doufat.“

Nebyl v této pozici jediný. Jak vyplynulo z investigace deníku The New York Times (NYT), Rusko celé roky využívalo právě Brazílii jako odrazový můstek, odkud do světa vysílalo nejelitnější zpravodajské důstojníky, tzv. ilegály. V rámci rozsáhlé – a nesmírně troufalé – operace se špioni nejprve zbavili své ruské minulosti. Začali podnikat, navazovat přátelství a milostné vztahy, na kterých pak během následujících let vystavěli zcela nové identity.

Nešlo samozřejmě o první rozsáhlou ruskou špionážní operaci ani o první, která byla odhalena – připomeňme rok 2010 ve Spojených státech. V tomto případě však bylo něco jinak: cílem nebylo špehovat Brazílii, ale vyrábět Brazilce. Jakmile špioni a špionky získali věrohodné krytí, měli se vydat do USA, Evropy nebo na Blízký východ a pustit se do práce.

V Brazílii v podstatě vyrostla ruská montážní linka pro agenty v hlubokém utajení. Fungovali podobně jako Šmyrev. Jeden si otevřel klenotnictví, modrooká blondýna pracovala jako modelka, další úspěšně složil zkoušky na jednu z amerických univerzit, čtvrtý získal pod identitou brazilského vědce práci v Norsku a jeden manželský pár nakonec odjel do Portugalska.

Pak se však operace zhroutila. Brazilská kontrarozvědka strávila poslední tři roky tím, že tyto špiony v tichosti a systematicky lovila. Díky pečlivé policejní práci se podařilo odhalit vzorec, který je umožnil jednoho po druhém identifikovat. Z dokumentů a rozhovorů, které reportéři NYT pořídili, vyplývá, že agenti odhalili nejméně devět ruských důstojníků působících pod brazilskou identitou. Šest z nich nebylo dosud veřejně identifikováno. Vyšetřování se rozšířilo na nejméně osm dalších zemí, přičemž s Brazílií spolupracovaly bezpečnostní služby Spojených států, Izraele, Nizozemska, Uruguaye a dalších západních zemí.

NYT se seznámily se stovkami vyšetřovacích spisů a mluvily s desítkami představitelů policejních a zpravodajských složek na třech různých kontinentech. Na jejich základě přinášíme podrobnosti o ruské špionážní operaci v Brazílii. A také o tajném plánu na její likvidaci, v němž šlo o víc než rutinní kontrašpionáž. Byl to přímý důsledek deset let trvající ruské agrese. Ruští špioni pomohli v roce 2014 sestřelit civilní letadlo na cestě z Amsterdamu. Zasahovali do voleb ve Spojených státech, Francii a jinde. Trávili domnělé nepřátele, plánovali státní převraty.

V některých částech světa se ruští špioni dlouho těšili jisté beztrestnosti, mimo jiné i v Brazílii, která měla s Ruskem historicky přátelské vztahy. To se však změnilo poté, co prezident Vladimir Putin vydal v únoru 2022 příkaz k napadení Ukrajiny.

Dnes se může Brazílie pochlubit úspěšnou operací, jež zasadila zdrcující ránu Moskvě a jejímu programu ilegálů. Bezpečnostní složky zlikvidovaly skupinu kvalifikovaných ruských důstojníků, které bude obtížné nahradit. Nejméně dva z nich byli zatčeni. Ostatní vzali nohy na ramena a vrátili se domů do Ruska. S prozrazeným krytím už pravděpodobně nikdy nebudou pracovat v zahraničí.

Mimořádné vítězství si připsal kontrarozvědný tým brazilské federální policie – stejná jednotka, která vyšetřovala bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara kvůli přípravě státního převratu. V moderní prosklené centrále v hlavním městě Brasília trávili její členové celá léta tím, že procházeli miliony osobních záznamů a snažili se v nich najít nějaké vzorce. Jejich práce vešla ve známost jako Operace Východ.

Duchové ztracení v systému

Na začátku dubna roku 2022, jen několik měsíců poté, co ruská vojska vstoupila na Ukrajinu, dorazila brazilské federální policii naléhavá zpráva od americké CIA. Američané Brazilce informovali, že u Mezinárodního trestního soudu v Nizozemsku měl absolvovat stáž důstojník ruské vojenské zpravodajské služby – a to právě v době, kdy soud začal vyšetřovat ruské válečné zločiny na Ukrajině. Mířil tam s brazilským pasem vystaveným na jméno Victor Muller Ferreira, pod nímž rovněž získal vysokoškolský titul na Univerzitě Johnse Hopkinse.

Ve skutečnosti se však podle CIA jmenoval Sergej Čerkasov, nizozemské úřady mu odepřely vstup do země a on nyní seděl v letadle do Sao Paula. Brazilci nemohli Čerkasova na letišti zatknout, protože měli jen několik hodin na přípravu a málo důkazů o jeho činnosti. Ubytoval se v hotelu v Sao Paulu a policie ho přísně sledovala. Po několika dnech byl zatčen, ale nikoli za špionáž, nýbrž „jen“ za použití falešných dokladů.

Během výslechu se Čerkasov choval nadutě a trval na tom, že je Brazilec, což mohl doložit modrým brazilským pasem, voličským průkazem, který vyžaduje zákon, i osvědčením o absolvování povinné vojenské služby. Všechny doklady byly pravé.

„Nenašli jsme žádné spojení mezi ním a velkou matičkou Rusí,“ sdělil vyšetřovatel federální brazilské policie, který s NYT – stejně jako ostatní – hovořil pod podmínkou anonymity (vyšetřování stále není uzavřeno). Teprve když policie objevila jeho rodný list, začal se Čerkasovův příběh hroutit – a s ním i celá ruská operace v Brazílii.

Ruští špioni v minulosti často získávali cizí doklady skrze identitu mrtvých lidí, často dětí. V tomto případě ale postupovali jinak. Victor Muller Ferreira se podle pravého rodného listu narodil v roce 1989 v Riu de Janeiru brazilské matce, která o čtyři roky později zemřela. Brazilští agenti zjistili, že žena reálně existovala, ale u její rodiny si potvrdili, že nikdy neměla dítě. A nikdy také nenašli člověka, který by odpovídal jménu, které měl mít otec onoho chlapce. Přestože měl Ferreira pravý rodný list, nikdy neexistoval.

To samozřejmě vyvolalo řadu otázek. Jak mohl ruský špion s falešným jménem získat pravé dokumenty? A hlavně: když to dokázal jeden, proč by to neměli zvládnout další? Federální policie tedy zahájila hon na „duchy“ – lidi s platnými rodnými listy, u nichž nebylo možné dohledat záznamy o tom, že by skutečně v Brazílii žili, ale náhle se tu objevili jako dospělí a během krátké doby pak nashromáždili více dokladů totožnosti. Duchy agenti hledali v milionech rodných listů, pasů, řidičských průkazů a čísel sociálního pojištění.

Ne všechny brazilské databáze lze snadno propojit a digitálně v nich vyhledávat, proces byl automatizován jen částečně a většinu bylo nutné projít ručně. Právě díky této práci se v rámci Operace Východ podařilo rozkrýt celou ruskou síť. Jak řekl jeden z vysoce postavených představitelů bezpečnostních složek: „U Sergeje to vše začalo.“

Putinovi výjimeční lidé

Bez ohledu na to, pro jakou zemi pracují, mají špioni jeden zásadní úkol: vybudovat si falešnou identitu natolik přesvědčivě, že obstojí při kontrole. Celé generace tajných agentů používaly falešné pasy, ukradená jména a důkladně secvičené krycí historky. V době, kdy za sebou téměř každý zanechává digitální stopu, je situace mnohem složitější.

A pro Rusko to představuje obzvláště palčivý problém. Většina služeb sice zaměstnává tajné agenty, ale při sběru zpravodajských informací se spoléhají hlavně na sítě místních informátorů. Naproti tomu ruští důstojníci se už od prvních let Sovětského svazu zavazují k celoživotní službě, žijí a pracují jako zcela jiní lidé.

Sám Putin nakonec mluvil o tom, jak coby mladý důstojník KGB na konci studené války dohlížel na sovětské špiony v hlubokém utajení ve východním Německu. „Jsou to výjimeční lidé s výjimečnými vlastnostmi, přesvědčením a charakterem,“ řekl v roce 2017 v televizním rozhovoru. „Ne každý je schopen opustit svůj dosavadní život, blízké a rodinu, opustit svou zemi na mnoho let a svůj život zasvětit službě vlasti. Bez jakéhokoli přehánění řečeno – něco takového dokážou jen vyvolení.“

A Brazílie byla pro Putinovy vyvolené ideálním místem. Tamní pas umožňuje bezvízový styk s téměř stejným počtem zemí jako ten americký – což ho řadí mezi nejužitečnější cestovní doklady světa. V multietnické Brazílii přitom vzbudí lidé s evropskými rysy a mírným přízvukem jen minimální pozornost. A zatímco mnoho zemí podmiňuje vydání rodného listu potvrzením z nemocnice nebo od lékaře, Brazílie povoluje výjimku pro osoby narozené ve venkovských oblastech.

Úřady vystaví rodný list každému, kdo v přítomnosti dvou svědků prohlásí, že se dítě narodilo aspoň jednomu brazilskému rodiči. Systém je navíc decentralizovaný a na místní úrovni náchylný ke korupci. Rodný list pak stačí k získání voličského průkazu, vojenských dokumentů i cestovního pasu. A s pasem v kapse může špion vyrazit do světa.

Průlom

Když se vyšetřování naplno rozjelo, jedním z prvních jmen byl již zmíněný Gerhard Daniel Campos Wittich. Dokonale zapadal do schématu. Podle rodného listu se narodil v Riu v roce 1986, ale zničehonic se jeho jméno objevilo až v roce 2015.

V době, kdy se dostal do hledáčku brazilské kontrarozvědky, měl Artem Šmyrev vybudovanou tak přesvědčivou krycí identitu, že pravdu neznala ani jeho přítelkyně, ani kolegové. Mluvil perfektně portugalsky, i když s přízvukem, který vysvětloval jako důsledek dětství stráveného v Rakousku.

Všechny prostředky vložil do společnosti 3D Rio, kterou vybudoval od nuly, a podle bývalých kolegů mu na ní očividně záleželo. V kanceláři v šestnáctém patře výškové budovy v centru města, jen blok od amerického konzulátu, trávil dlouhé hodiny a někdy posílal zaměstnance domů, aby mohl pracovat sám. „Byl na práci závislý,“ řekl Felipe Martinez, bývalý Šmyrevův klient, kterého znal jako Daniela a s nímž se nakonec i spřátelil. „A měl velké plány.“

Firma 3D Rio skutečná ⁰slavila úspěchy – mezi jejími klienty byla televizní stanice TV Globo a brazilská armáda. (Tyto informace poskytl anonymně jeden z bývalých Šmyrevových zaměstnanců, který zároveň říká, že Šmyrev nebyl nikdy pozván na žádnou armádní základnu.) Přátelé a kolegové si nicméně všimli některých zvláštností. Šmyrev si dával pozor, aby svůj počítač pokaždé odpojil od internetu, když od něj odcházel, a zdálo se, že má víc peněz, než si mohl vydělat i úspěšným podnikáním.

Vyrážel na neplánované cesty do Evropy a Asie. Žertoval o tom, že se věnuje průmyslové špionáži. U jiných tiskařských firem se občas vydával za zákazníka. Jednoho zaměstnance vyslal na stáž ke konkurenci s tím, že tam má získat informace. Nerad se fotil, dokonce se zdálo, že se objektivů vyloženě bojí.

Podle dalšího zaměstnance v těchto situacích vtipkoval o tom, že se nerad fotí, protože by ho mohla „hledat federální policie“. Když místní noviny zveřejnily fotografii, na které stál při otevření technologického centra vedle starosty Ria, přímo panikařil (jak vzpomíná již citovaný Felip Martinez.) To vše se ale lidem z jeho okolí zdá významné až při pohledu zpět.

V soukromí byl Artem Šmyrev znuděný a frustrovaný životem v utajení. „V práci žádný skutečný úspěch,“ hlásil manželce v další textové zprávě. „Dva roky nejsem tam, kde už bych měl dnes být.“ Jeho žena a kolegyně z tajných služeb Irina Šmyreva pro něj ale v Řecku, na druhé straně světa, neměla pochopení: „Jestli si chtěl vést normální rodinný život, tak ses rozhodl špatně.“ Uznala nicméně, že jejich život neodpovídá tomu, co si představovali. „Slíbili nám něco jiného, něco lepšího než tohle,“ napsala. „Oklamali nás stejně jako jiné lidi. Je to nečestné a nekonstruktivní.“

Citované textové zprávy pocházejí z dokumentů, které Brazilci sdíleli s kolegy ze zahraničních zpravodajských služeb a do nichž měl deník The New York Times možnost nahlédnout. Byly odeslány v srpnu 2021 a pak byly nalezeny ve Šmyrevově telefonu. O šest měsíců později Rusko napadlo Ukrajinu, což vedlo zpravodajské služby po celém světě k užší spolupráci s cílem rozrušit kremelskou špionáž.

Životy ruských špionů rozmístěných po celém světě se propadly do chaosu. Nejprve byl několik týdnů po invazi zatčen Sergej Čerkasov, údajný stážista mířící k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Následně se v Norsku objevil a byl zatčen Michail Mikušin, kterého brazilské úřady rovněž prověřovaly. Další dva agenti pracující v hlubokém utajení byli zadrženi ve Slovinsku, kde žili pod argentinskou krycí identitou.

Na konci roku 2022 se agenti dostali na stopu Artema Šmyreva, důkladně rozkryli „jeho“ identitu Gerharda Daniela Campose Witticha a zjistili, že jeho matka zemřela bez toho, aniž porodila dítě, a jeho otce se nepodařilo najít. Koncem prosince už si byli téměř jisti, že odhalili ruského ilegála.

Pokud se Šmyrev bál, nedal to nijak najevo. Kolegovi, s nímž večeřel během prosincového podvečera v módní čtvrti Botafogo v Riu, sdělil, že odjíždí na měsíc do Malajsie. A jak dosvědčil anonymně bývalý zaměstnanec firmy, působil uvolněně. Ze země utekl jen několik dní před tím, než se federální policii podařilo odhalit jeho identitu.

Brazilské agenty to ohromilo – tolik práce, a jemu se podařilo upláchnout. Ruský špion si koupil zpáteční letenku s datem 2. února 2023, na což byli Brazilci připraveni. Opatřili si zatykač a povolení k prohlídce všech adres, na kterých se Šmyrev zdržoval. Nikdy se však nevrátil.

Co je horší než zatčení?

Šmyrev nebyl jediným ruským špionem, který Brazilcům proklouzl mezi prsty. Zhruba třicetiletí manželé Manuel Francisco Steinbruck Pereira a Adriana Carolina Costa Silva Pereira v roce 2018 utekli do Portugalska – a tam zmizeli. Dost jich zřejmě je nebo bylo v Uruguayi; třeba žena vystupující pod jménem Maria Luisa Dominguez Cardozo, která měla brazilský rodný list a později získala uruguayský pas. Nebo další manželský pár tvořili Federico Luiz Gonzalez Rodriguez a Maria Isabel Moresco Garcia, modrooká blondýna, která se vydávala za modelku.

Nejslibnějším cílem pro zatčení se po určitou dobu zdál být klenotník Eric Lopes, kterého policie odhalila jako ruského špiona jménem Alexandr Utěkin. O jeho byznysu byla v roce 2021 řeč dokonce v brazilském televizním pořadu Úspěšní podnikatelé, kde se o něm zmiňovali jako o „odborníkovi na drahé kameny“. Moderátorka pořadu však v rozhovoru pro NYT uvedla, že účast si zaplatil sám Lopes a že klenotník působil jako podivín. Mluvil portugalsky „jako gringo“ – jak se v Brazílii přezdívá bílým cizincům – a odmítal vystupovat před kamerou. Ve vysílání ho tedy zastoupil jeden z jeho zaměstnanců, který však o byznysu nevěděl téměř nic.

„O co tu jde, říkala jsem si tehdy,“ vzpomínala moderátorka. Když pak federální agenti dorazili do jeho obchodů, nenašli ani stopu po Lopesovi, ani po zlatu či drahých kamenech, které předtím inzeroval na Instagramu. V jeho podniku ve městě Brasília nyní sídlí pojišťovna, na adrese v Sao Paulu, naproti pobočce brazilské vojenské policie, realitní kancelář.

Vyšetřovatelé se domnívají, že podnikání existovalo jako zástěrka a mělo posílit jeho brazilskou identitu. Podle pracovníka jedné západní zpravodajské služby, který je s případem obeznámen, strávil Alexandr Utěkin po odjezdu z Brazílie nějaký čas na Blízkém východě. Není známo, kde se nachází dnes, nicméně zpravodajci si myslí, že se spolu s dalšími vrátil do Ruska.

Není ani jasné, zda ruské špiony k úprku z Brazílie ponoukla konkrétní událost. Vzhledem k tomu, jaká se po ruské invazi soustředila na Moskvu pozornost, dospěli nejspíš podle zpravodajských expertů jejich šéfové k závěru, že rizika přesáhla únosnou mez.

To pro brazilské agenty z týmu Operace Východ znamenalo, že přes nespočet hodin strávených odhalováním jmen neměli žádný případ – s výjimkou obvinění z padělání dokumentů proti Čerkasovovi. O své poznatky se však podělili s dalšími zpravodajskými službami.

A když jejich důstojníci informace porovnali s databází známých ruských zpravodajských agentů, umožnili Brazilcům připojit k falešným identitám skutečná jména. Podle informací dvou západních služeb se třeba ukázalo, že pár žijící v Portugalsku pod jménem Pereira jsou ve skutečnosti Vladimir Alexandrovič Danilov a Jekatěrina Leonidovna Danilova.

V geopolitice zachovává Brazílie dlouhodobě neutralitu. Dokonce i po ruské invazi na Ukrajinu udržoval jihoamerický obr s Moskvou přátelské vztahy. Skutečnost, že Kreml využil brazilského území pro rozsáhlou špionážní operaci, tak byla vnímána jako zrada, která si žádala reakci. Jeden z čelných vyšetřovatelů brazilské policie popsal NYT zvažování, jak by takový signál měl vypadat: „Dali jsme hlavy dohromady a řekli si: Co je ještě horší, než když vás zatknou jako špiona? Když vás jako špiona odhalí.“

A přišli s odvážným nápadem, že by mohli Putinovy agenty odkrýt s pomocí největší policejní organizace na světě, Interpolu. Tato odplata se vyznačovala jistou ironií: Putin léta s databázemi Interpolu manipuluje, aby mohl pronásledovat disidenty a politické oponenty.

Loni na podzim tedy Brazilci vydali a do všech 196 členských zemí rozeslali sérii tzv. modrých oznámení – záznamů, v nichž se žádá o další informace o uvedených osobách. Obsahovaly jména, fotografie a otisky prstů ruských špionů včetně Šmyreva a Čerkasova.

Interpol je nezávislý orgán a neřeší politicky citlivé otázky typu špionáže, s čímž se Brazilci vyrovnali informací, že Rusy vyšetřují kvůli používání falešných dokumentů. Uruguay vydala podobná varování o osobách, které podezřívala, že v zemi vykonávaly špionáž pro Rusko pod brazilskou identitou. Podle zpravodajců šlo o Romana Olegoviče Kovala, Irinu Alexejevnu Antonovu a Olgu Igorevnu Ťutěrevu. Koval s Antonovou tvořili manželský pár a z Brazílie odletěli do Uruguaye náhle v roce 2023. Posledním známým místem pobytu Ťutěrevy byla Namibie.

V oznámeních sice nefigurovala skutečná jména osob, ale obsahovala fotografie a další identifikační údaje. Jejich totožnost je tak zaznamenána v policejních databázích a jejich pravá jména znají špionážní služby. To ve výsledku znamená, že s největší pravděpodobností již nikdy nebudou moci pracovat jako špioni v zahraničí.

Ve vězení je dnes pouze Sergej Čerkasov, který byl za falšování dokumentů odsouzen na patnáct let, ale trest mu byl snížen na pět. Ve zjevné snaze dostat ho domů před uplynutím trestu ruská vláda prohlásila, že je hledaným drogovým dealerem, a požádala o jeho vydání.

Brazilci se však rychle ohradili. Státní zástupci namítli, že pokud jde o drogového dealera, pak by měl naopak v Brazílii zůstat co nejdéle, aby mohla být jeho činnost řádně vyšetřena. Jinak by už mohl být propuštěn, dál však zůstává ve vězení v hlavním městě Brasília.

Něco teď o mně uslyšíte

Šmyrev z Brazílie odjel na konci roku 2022. Nějakou dobu poté zůstal v kontaktu s přáteli a brazilskou přítelkyní, začátkem ledna 2023 se však odmlčel. „Celé týdny nepřišla jediná zpráva… Nevěděli jsme, co dělat,“ popsal situaci Felipe Martinez.

Šmyrevova přítelkyně požádala o pomoc při jeho hledání ve facebookové skupině Brazilci v Kuala Lumpuru. „Zahájili jsme detektivní pátrání,“ řekl NYT Martinez. „Prohledávali jsme internet, obvolávali policejní stanice, velvyslanectví, hotely v Kuala Lumpuru. Nemohli jsme ho najít.“

Když Šmyrev v únoru 2023 neseděl v letadle, v němž se měl vrátit do Brazílie, pátrání převzala brazilská policie a objevila několik elektronických zařízení, která obsahovala důležité osobní údaje – včetně textových zpráv s manželkou, ruskou špionkou. A v trezoru 12 tisíc dolarů v hotovosti.

To vše naznačuje, že se plánoval do Brazílie vrátit. Stejně jako v ostatních případech přitom zůstává záhadou, proč tak neučinil ani proč ze země tak narychlo odjel. Přibližně ve stejné době ovšem jeho ruská manželka podobně nečekaně odjela z mise v Řecku a později ji odhalily tamní úřady.

Šmyrevovi přátelé dnes znají celou pravdu, přesto jim podle jejich slov chybí. Martinez si představuje, že se s ním ještě někdy setká: „Zaletím do Petrohradu. Budu stát u pultu. Požádám o vodku. A on bude na druhé straně.“ A oba muži na sebe v jeho fantazii navzájem kývnou.

Posledním kontaktem Artema Šmyreva s Brazílií byl podle Martineze telefonát přítelkyni. Byl smutný, možná i plakal. „Uslyšíš teď o mně spoustu věcí, ale rád bych, abys věděla, že jsem neudělal nic tak hrozného, jak o mně budou tvrdit. Rozhodně jsem nikoho nezabil,“ řekl jí prý Šmyrev.

„Jen mě dohonila moje minulost,“ dodal.

This article originally appeared in The New York Times © 2025 The New York Times Company

Newsletter: Jednotka intenzivní péče

Nová studie: Proč děti v Paříži jezdí do školy na kole a ty pražské autem

Česká metropole zanedbává chodce a cyklisty, ale náprava nemusí být složitá

Markéta Plíhalová

respekt.cz/newsletter-clanky/n…

Zavřete oči a představte si, že vaše dítko jede samo do školy na kole. Vidíte ho, jak s aktovkou na zádech rychle a bezpečně dojede až do cíle a ještě se po ránu pěkně rozhýbe? Nebo vás jímá hrůza při představě, že ho za prvním rohem srazí auto? Troufám si odhadnout, že většina českých rodičů, obzvlášť z větších měst, bude spadat spíše do druhé kategorie.

A nejsou to přehnané obavy. Mezinárodní neziskovka Clean Cities Campaign zkoumala (cleancitiescampaign.org/city-r…), jak moc v 36 vybraných evropských městech přihlížejí k tomu, že se po ulicích pohybují děti. Prahu, jediného českého zástupce v žebříčku, zařadila až na pětadvacátou příčku.

Na prvním místě se před Amsterdamem a Antverpami umístila Paříž, která přitom ještě relativně nedávno rozhodně neplatila za místo vstřícné k chodcům a cyklistům, natož těm dětským. Podle autorů studie stojí za obrovským posunem francouzské metropole hlavně aktivita její starostky Anne Hidalgo v posledních deseti letech. Politička se zasadila o vyznačení takzvaných školních ulic, kde mají přednost chodci a cyklisti před auty, o vybudování bezpečné infrastruktury pro cyklisty a o zavedení rychlostního limitu 30 km/h na většině pařížských silnic.

A právě toto jsou tři hlavní kritéria, na něž se autoři studie zaměřili. Praha ani v jednom z nich příliš nezazářila. Pokud jde o speciální zóny poblíž škol, kde mají nemotorizovaní jedinci přednost, skončila česká metropole osmnáctá. V omezování rychlosti obsadila dvacátou příčku, a nejvíc jí v celkovém hodnocení uškodila nedostatečná cykloinfrastruktura – tady se Praha umístila až na 32. místě.

V posledních letech se hodně mluví o tom, že se děti stále méně hýbou (respekt.cz/kontext/misto-hokej…) a jak to škodí jejich fyzické kondici i duševní pohodě. Města nepřátelská k chodcům a cyklistům tento fenomén ještě prohlubují. Když se rodiče o své děti bojí, dovezou je raději autem až ke škole, a sami tím ještě víc zahušťují rizikový provoz. Začarovaný kruh se roztáčí.

Autoři studie například poukazují na to, jak málo se ve srovnání s minulostí děti pohybují po městě samy. V roce 1971 chodilo samo ze školy 91 procent německých a 86 procent anglických dětí. Do roku 2010 tyto hodnoty klesly na 76 procent v Německu a na pouhých 25 procent v Anglii.

Organizace Pěšky městem loni ve svém šetření (peskymestem.cz/projekt/udrzite…) zjistila, že české děti rodiče do školy doprovázejí nejčastěji do čtvrté třídy, pak už většinou chodí samy. Doprovázení rodiče volí, protože se obávají nebezpečných situací (57 procent) nebo opuštěných míst a nepříjemných lidí (51 procent). Celé tři čtvrtiny rodičů by u škol uvítaly bezpečnější cesty pro chodce.

Studie Clean Cities Campaign však nabízí také naději. I když některá dobře hodnocená města na své vstřícnosti k chodcům a cyklistům, malým i velkým, pracují dlouhá léta, v jiných – například ve vítězné Paříži – k pozitivní proměně potřebovali pouhých deset let. Politiky, kteří letos kandidují ve sněmovních volbách nebo hlavně za rok do obecních zastupitelstev, tak v rozletu nemusejí brzdit obavy, že by jejich snahu o přívětivější ulice v dohledné době nikdo nezaznamenal a neocenil.

Kontext

Jsme v pasti! Peking v rámci obchodní války zablokoval vývoz vzácných zemin

Die Zeit: Bez těchto surovin z Číny by se zhroutila infrastruktura moderních společností. Zastaví se brzy provoz německých továren?

Max Hägler, Alexander Schreiber a Marc Widmann, Die Zeit

respekt.cz/kontext/jsme-v-past…

Pokladnice Jana Gieseho se nachází v obytné čtvrti na východě Frankfurtu nad Mohanem: bývalý protiletecký kryt se stěnami z železobetonu o tloušťce dvou metrů se tyčí mezi řadovými domy. Giese před ním zaparkuje svůj černý mercedes a rychle dokončí telefonát. „To byl zákazník z USA,“ říká, „shání nový materiál.“

V poslední době má spoustu podobných hovorů. Jeho firma Tradium totiž v bunkru skladuje to, co podniky po celém světě naléhavě hledají: takzvané kovy vzácných zemin z Číny. Jmenují se dysprosium, terbium nebo samarium. Giese je má v padesátikilogramových plastových sudech naskládané až po strop, jsou jich tu desítky tun, přesný počet nechce prozradit. Na stěnách jsou kamery, budovu hlídá bezpečnostní služba. V Evropě podle Gieseho pravděpodobně „není větší sklad kritických surovin“.

Kritických proto, že by se bez nich zhroutila infrastruktura moderních společností. Vzácné zeminy se nacházejí v elektromotorech automobilů a v generátorech větrných elektráren; nefungují bez nich ani pevné disky počítačů, obrazovky a radary. Najdeme je dokonce i v kontrastních látkách pro vyšetření rakoviny.

Najednou jsou nedostatkové

Často se používají jen ve velmi malém množství; podobně jako špetka soli v jídle. Celý evropský průmysl jich loni přímo dovezl pouze 13 tisíc tun (k tomu je třeba připočítat produkty z nich vyrobené, jako jsou magnety). Ale bez vzácných kovů se neobejde nic –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a najednou jsou skutečně nedostatkové. Protože to tak chce Čína.

Před měsícem rozhodlo ministerstvo obchodu v Pekingu o přísných kontrolách vývozu sedmi ze 17 vzácných zemin. Čínské politické vedení využívá svou moc nad surovinami k tlaku na USA v nynější obchodní válce. „Těžké vzácné zeminy, jako je dysprosium a terbium, pocházejí dnes ze 100 procent z Číny,“ říká Maren Liedtke, geoložka z Německé agentury pro suroviny.

Obchodník Giese popisuje, že v těchto dnech se mu hlásí mnoho nových zákazníků včetně těch, které se dlouho marně snažil získat. „Rád bych jim vyhověl, ale nemůžu,“ dodává. Je totiž zcela nejasné, kdy dostane novou zásobu materiálů. A uvést nemůže ani spolehlivou tržní cenu: „Obchod momentálně téměř stojí.“

V řadě německých podniků proto panuje poplach. Wolfgang Weber, výkonný ředitel sdružení elektrotechnického a digitálního průmyslu ZVEI, říká: „Obchodní omezení sice nepřišla z čistého nebe, ale s takovou silou podniky nepočítaly.“ Ve firmách narychlo vznikají krizové štáby. Například dodavatel automobilových dílů ZF ve Friedrichshafenu je závislý na elektromotorech od dodavatelů, jejichž magnety obsahují vzácné zeminy. Teď možná dojde ke „krátkodobému přerušení dodávek“, uvádí mluvčí firmy. Někteří dodavatelé již pro přepravu rezervovali letadla namísto pomalých lodí. Ale ani nejrychlejší letoun nepomůže, pokud není k dispozici vývozní povolení z Pekingu.

Každý čínský prodejce ho nyní potřebuje, pokud chce vyvézt samarium, gadolinium, terbium, dysprosium, lutetium, scandium nebo yttrium. Jejich západní zákazníci musí od 4. dubna pro získání povolení poskytnout řadu informací – a tím odhalit i svá obchodní tajemství, jak si stěžují zástupci německého průmyslu. U elektromotorů musí například prozradit, kolik magnetů v motoru používají a kde přesně jsou umístěny. Musí dokonce přiložit fotografie motorů a technické výkresy. A sdělit, kde ve světě chtějí své produkty prodávat.

Cílem Číny je odříznout tímto opatřením od surovin především americký zbrojní průmysl – jako odvetu za Donaldem Trumpem zavedená americká cla na čínské zboží. Washingtonský think tank CSIS (Center for Strategic and International Studies) spočítal, že v jednom stíhacím letounu F-35 je 400 kilogramů vzácných zemin, v torpédoborci 2300 kilogramů, a v ponorce třídy Virginia dokonce více než 4100 kilogramů.

Nejistota v německém průmyslu

Nová pravidla pro vzácné zeminy se ale týkají všech firem po celém světě. Hildegard Müller, prezidentka německého svazu automobilového průmyslu VDA, odhaduje, že potrvá „nejméně osm týdnů“, než bude vyřízena veškerá administrativa a vydány první vývozní licence, které splní přísné předpisy. Tak dlouho to aspoň trvalo v létě 2023, kdy Čína náhle požadovala licence na vývoz gallia a germania. Později přibyly grafit, antimon a wolfram, telur, bismut, molybden a indium. A nikdo podle prezidentky Müller nemá předem záruku, že povolení dostane.

V německém průmyslu tak roste nejistota. Pokud si Čína vezme několik měsíců na rozmyšlenou, v západním světě by se postupně zastavila řada továren. Vzácné zeminy totiž nelze jednoduše nakoupit jinde. Čína dominuje celému produkčnímu řetězci. Nestačí suroviny vytěžit, bez speciální úpravy jsou k ničemu – a příslušná zařízení spotřebovávají obrovské množství energie a vody. Z Evropy už dávno zmizela, protože Čína to dokáže levněji – i kvůli nižším mzdám a mírnějším ekologickým předpisům. Obnova takových zařízení na Západě by trvala mnoho let.

Před 15 lety Čína poprvé ukázala, že je připravena využít kovy vzácných zemin jako prostředek nátlaku. Kvůli sporům o ostrovy tehdy na dva měsíce přerušila dodávky do Japonska. Země se z tohoto šoku poučila, snížila závislost na čínských dovozech a vybudovala vlastní výrobu.

Německo si naopak z této epizody dostatečnou lekci nevzalo, říká Max Zenglein, hlavní ekonom think tanku MERICS, který se specializuje na Čínu. Politická protiopatření, jako je fond surovin německé vlády nebo zákon EU o kritických surovinách, jsou teprve v počátcích a zatím nemají praktický účinek. „A firmy na Západě se v posledních desetiletích soustředily především na minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku,“ dodává Zenglein. „To ale nyní naráží na své limity.“

Podniky se z tohoto pohledu dostaly do pasti levné výroby: Čína prodává kovy vzácných zemin i díky státním dotacím tak levně, že se jejich výroba na Západě nevyplatí. K tomu se přidává fakt, že si západní veřejnost zvykla nemít špinavý, přírodě škodící průmysl na očích. A Christian Bruch, který se jako šéf Siemens Energy zabývá výstavbou větrných elektráren a dalšími energetickými technologiemi, zjevně nechová velkou naději, že se to rychle změní. Říká: „O tom, jak dlouho by trvalo vybudování takových zpracovatelských závodů v naší zemi má smysl mluvit, až když na to bude připravena i populace.“

Může se Evropa stát nezávislejší?

Čína naopak díky dlouhodobému strategickému plánování během několika desetiletí téměř ovládla světový trh. A teď poprvé ve velkém měřítku využívá závislost jiných států jako zbraně. V současné době se nicméně jedná především o výhrůžné gesto. Peking zatím podle ekonoma Zengleina neplánuje trvalé zastavení exportu. Šéfka VDA Hildegard Müller to vidí podobně. To by totiž mělo vážné ekonomické a politické důsledky i pro Čínu: vztahy s Evropou by se výrazně zhoršily. Ale co se stane v případě, že se spor Číny a USA dále vyostří?

Komunistická strana by pak mohla využít podřízenosti Západu nejen na surovinách, ale i na laptopech či lécích. Některé léky proti bolesti, jako například metamizol, pocházejí téměř výhradně z Číny. Mohou se Evropa a Německo osvobodit z této závislosti? A pokud ano, za jakou cenu?

Thomas Schulz je hornický inženýr, pracoval na různých kontinentech. Dnes vede mannheimskou průmyslovou společnost Bilfinger, která pro mnoho firem staví výrobní zařízení. A radí nepanikařit, ale začít skladovat. „Až se aktuální situace uklidní, měli bychom si v příštích letech vytvořit zásoby vzácných zemin,“ říká Schulz. Prosazuje fond, jejž by financovaly evropské podniky „jako druh pojistného“. To by je lépe připravilo na krátkodobé šoky. A jelikož se jedná pouze o relativně malé množství kovů, bylo by to poměrně snadno proveditelné.

Získat trvalejší nezávislost je však mnohem složitější. Příkladem jsou výrobní závody: „Získat pro ně povolení by bylo nesmírně obtížné,“ vysvětluje Schulz, podle něhož by v Evropě došlo k velkému odporu proti jejich výstavbě. Vzácné zeminy se zde vyskytují – v blízkosti Lipska nebo ve Švédsku, kde bylo před dvěma lety objeveno největší ložisko na kontinentu. Než se z nich však stanou produkty, uplyne zhruba deset let.

EU na začátku roku identifikovala 47 projektů v oblasti surovin, které by měly pomoci dosáhnout toho, aby do roku 2030 pocházelo deset procent strategicky důležitých minerálů z evropské půdy. Zároveň by se v Unii mělo mnohem více recyklovat. V současné době končí většina vzácných zemin po použití ve šrotu nebo se odesílá zpět do Číny. Jejich zpracování je složité, vzácné látky jsou často vázané v chemických sloučeninách či ukryté hluboko uvnitř zařízení. I proto budou recyklované produkty aspoň zpočátku dražší než čínské „originály“.

Přesto se některé firmy o to pokoušejí. V Bitterfeldu ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko vybudovala společnost Heraeus Remloy největší recyklační závod v Evropě. „Naše výroba je teprve v začátcích. Ale už jsme nashromáždili pravděpodobně největší skladové zásoby starých magnetů ze vzácných zemin v Evropě, které nyní mohou být recyklovány,“ říká šéf firmy David Bender.

Boj o suroviny teprve začíná

Část řešení by mohla spočívat v jedné tradiční součásti německé kultury: v inženýrských dovednostech. To by mohlo vést k nižší spotřebě vzácných zemin. Inženýři BMW se například dokázali ve svých současných elektromotorech pro automobily obejít bez vzácných kovů. Dodavatelské firmy ZF a Mahle rovněž vyvíjejí elektromotory, které se obejdou bez magnetů. Nevýhodou zatím zůstává, že je bez nich obtížnější dosáhnout vysokého výkonu motoru.¨

Do doby, než přinesou úlevu zásadní inovace, doufají německé firmy v rychlé vyřešení obchodního sporu mezi USA a Čínou. Zda se to podaří, je však nejisté. Celosvětový boj o suroviny teprve začal. „To, co byly včera plyn, uhlí a ropa, jsou dnes minerály coby základ elektrifikovaného světa,“ vysvětluje Wolfgang Bernhart, specialista na suroviny v poradenské společnosti Roland Berger.

O významu minerálů v boji o světovou nadvládu svědčí mimo jiné i brutální způsob, jakým si USA právě vynutily na Ukrajině dohodu o surovinách – pod hrozbou, že pokud jim Kyjev neumožní přístup k vzácným zeminám, nechají zemi na holičkách v konfliktu s Ruskem. Geopolitickým zdrojem konfliktů se stává také mořské dno: Trumpova administrativa oznámila, že chce ve velkém umožnit těžbu v mezinárodních vodách. Ve Washingtonu se mimochodem o zajištění dodávek kritických surovin stará ministerstvo obrany.

Pomáhat v tom má i německá firma Vacuumschmelze z Hanau. Sama sice vzácné kovy netěží, ale od roku 1984 z nich vyrábí mimořádně silné magnety. Její podíl na trhu klesl pod jedno procento – produkty čínské konkurence byly zkrátka příliš levné. „V posledních letech jsme opakovaně diskutovali o tom, zda divizi magnetů prodáme,“ říká generální ředitel Erik Eschen. Teď se však vítr obrací.

Na konci léta 2022 automobilka General Motors vznesla dotaz, zda by tato společnost z Hesenska nemohla postavit továrnu na magnety v USA. Mezitím už stojí závod v Jižní Karolíně, který by měl na konci roku poprvé přeměnit kovy vzácných zemin na magnety. Američtí zaměstnanci právě procházejí školením v Hanau. Projekt je financován Pentagonem částkou 94 milionů dolarů, k tomu se přidá 111 milionů dolarů v daňových úlevách. General Motors slibuje, že bude z továrny odebírat magnety ze vzácných zemin po dobu nejméně deseti let, i když budou výrazně dražší než čínské. Domácí výroba má pro Američany zjevně velkou hodnotu.

„Právě exportujeme všechny naše znalosti do USA,“ sděluje generální ředitel Eschen. V Německu by bylo možné novou továrnu postavit do dvou let. „Ale k tomu potřebujeme jistotu odběru,“ říká. Dosud však žádný evropský koncern není ochoten zavázat se tak dlouhodobě jako General Motors.

Ranní postřeh

Návrat do kremelské sféry vlivu by znamenal i obrovské ekonomické ztráty

Jana Matesová

respekt.cz/ranni-postreh/i-mal…

Občas slyšíme, že se nemáme bát, že Česko skončí jako Maďarsko pod Orbánem nebo Slovensko pod Ficovou vládou. Že tento narativ připomíná myšlení, které Karl Popper kritizoval jako pseudovědeckou iluzi předurčených dějin. Dovolte mi přidat pohled ekonoma.

Ekonomie, finance a ovšem i řízení rizika v naprosto všech oblastech života pracují s konceptem rizika složeného ze dvou faktorů: pravděpodobnosti, že nastane situace vedoucí ke škodě, a velikostí, vážností škody. Riziko, že při přeskoku mělkého potoka spadneme do ledové vody, můžeme podstoupit, i když je potok široký, ale dojít k mostu se nám nechce. Při přeskoku stejně široké, ale hluboké skalní průrvy bez zajištění riskovat nebudeme. Raději ani trochu.

Žijeme v období, kdy systém pravidel chodu světa z posledních dekád eroduje - i ze strany hlavního garanta tohoto systému vidíme chuť vrátit se v globální politice k systému práva silnějšího. V takovém systému střední a malé země fungují jen jako členové sfér vlivu mocností. Dodám, že ani z čistě ekonomického hlediska neměla v propojené ekonomice posledních tří desítek let středně velká česká ekonomika žádné vyhlídky na prosperitu bez příslušnosti k silnému ekonomickému celku.

Nyní se však připojila i geopolitika a naklání se směrem k dělení světa na sféry vlivu. Česko má jen dvě možnosti. Buď bude pevnou součástí Evropské unie, kterou se spolu s dalšími členy pokusí vrátit k racionalitě a vědomí urgentní potřeby změn. Anebo se vrátí, dobrovolně nebo nedobrovolně, do sféry vlivu Kremlu, jak o to ruské vedení v posledních osmnácti letech přímočaře, výslovně a opakovaně žádá.

Důsledky příslušnosti ke kremelské sféře vlivu známe a v dnešní realitě je se vším všudy vidíme v Bělorusku. Zásadní dopady ve ztrátě svobod nyní nechám stranou, připomenu jen ekonomické, velmi měřitelné důsledky příslušnosti do kremelské sféry vlivu, které jsme už jednou zažili. Tyto důsledky nebyly vyvolány neopakovatelným historickým kontextem, ale samotným uplatněným systémem. Podle nejlepších tehdejších měření a srovnávání bylo Československo ještě na konci čtyřicátých let 20. století v přepočtu na hlavu v desítce produkčně nejvyspělejších zemí světa. Po éře nesvobody v roce 1990 se řadilo do páté desítky zemí světa těsně za Venezuelu.

Četné země, které se Československu v ekonomickém žebříčku dívaly na záda, nedostihla česká ekonomika dodnes. Obří ekonomické ztráty nebyly způsobeny jen vyvlastňováním, byť v rozsahu, jaký neměl obdoby v žádné zemi kremelské sféry vlivu kromě samotného Sovětského svazu o desítky let dříve. Následovala nekompetentnost v řízení, která byla podmínkou udržování systému.

Zásadní roli v úpadku a zaostávání však hrálo systematické sponzorování zemí na východ a jihovýchod od nás, především samotného Sovětského svazu. Probíhalo převážně formou transferových cen: „Vy nám dodáte, o co si řekneme, za ceny, které si nadiktujeme, a od nás odeberete to, co stanovíme, za ceny, které si určíme.“ Tento systém opřený o sovětskou doktrínu práva na trofejní zisky ze zemí své sféry vlivu nejprve vytrhl československou korunu z okruhu volně směnitelných měn, které si ekonomika nevydělala vývozem svých průmyslových výrobků na trhy platící dolarem, librou, francouzským frankem a jinými směnitelnými měnami té doby.

Přesněji, vydělala si jen zlomek toho, co ještě těsně po válce. Omezoval na dramatické minimum možnosti dovozu čehokoli, co nebylo na východních trzích k dispozici. Systém také postupně odtrhnul domácí průmysl od zrcadla konkurenčního trhu a hnacího motoru inovace a ten začal technologicky zaostávat. A současně měnil strukturu české a slovenské ekonomiky podle potřeb východních trhů, nikoli podle vývoje ekonomik, do jejichž ligy ještě po válce ta československá patřila.

Přikázaný tok surovin, polotovarů a výrobků a jejich nařízené ceny by nemohl vydržet bez loutek sovětského režimu na čele státu a postupně ani bez plné loajality nižších úrovní ekonomického řízení. Přešel na systém centrálního plánování všech výrobků i veškerých vstupů a také cen všeho. Naprosto všeho. Dnes by státy kremelské sféry vlivu asi nebyly nuceny vrátit se k centrálnímu stanovení cen každého kousku na pultu kterékoli večerky, ale pro hlavní prvky dovozu a vývozu by systém jistě platil. Ruské vedení doktrínu svého práva na trofejní transfer bohatství ze zemí své sféry vlivu udržuje a obhajuje.

Ztráta svobod vlivem totalitního režimu je samozřejmě hlavní újmou. Ale pro ty, kdo tvrdí, že „z těch svobod demokratické společnosti stejně nic nemají, chtějí hlavně pohodlně žít“, je nutné připomínat, že příslušnost do kremelské sféry vlivu nese i obrovské čistě ekonomické ztráty. Jejich vážnost je tak velká, že bychom neměli připustit ani sebemenší chybu z vlastní strany, která by vedla k našemu rozvolnění příslušnosti k Západu. Chtějme ujištění o naší nekompromisní příslušnosti k demokratickému Západu po všech, kdo se ucházejí o naše voličské hlasy. Sféra vlivu, kterou si kremelský režim nárokuje, končí až u Českých Velenic, Folmavy a Rozvadova.

Jana Matesová je ekonomka.

Kontext

Chatbot není váš kamarád

Jak „názoroví“ a podlézaví asistenti zničili potenciál umělé inteligence – a jak to můžeme napravit (The Atlantic)

Mike Caulfield /The Atlantic

respekt.cz/draft/chatbot-neni-…

ChatGPT se nedávno dočkal další aktualizace. Jejím cílem je zlepšit způsob, jakým komunikuje s uživateli, aby „konverzace směřovala k produktivním výsledkům“. Jak ovšem po zveřejnění aktualizované verze informovala společnost OpenAI, mimo jiné tak bot opakovaně ujišťoval uživatele, že jejich špatné nápady jsou naprosto výtečné. Jedné osobě údajně ChatGPT sdělil, že její plán prodávat – doslova – „hovno na klacku“ je „nejen chytrý – je přímo geniální“.

Příkladů se vynořilo tolik, že OpenAI novou verzi stáhla. V příspěvku na blogu pak zástupci firmy vysvětlili, že bot s uživateli souhlasil a lichotil jim do takové míry, že jeho chování často popisovali jako „pochlebování“. Firma dodala, že ChatGPT upraví tak, aby se zabránilo „nepříjemným a znepokojujícím“ interakcím. (The Atlantic nedávno s OpenAI uzavřel firemní partnerství.)

Podobný problém ovšem zdaleka nemá jen ChatGPT. Podbízivost je běžnou vlastností chatbotů: v roce 2023 výzkumníci ze společnosti Anthropic popsali, že jde o běžné chování nejmodernějších AI asistentů a že velké jazykové modely někdy obětují „pravdomluvnost“, aby se přizpůsobily názorům uživatele. Řada expertů považuje tento jev za přímý důsledek „tréninkové“ fáze těchto systémů, v rámci něhož se ladí chování programu tak, že lidé hodnotí jeho odpovědi a reakce. Bot vidí, že hodnotitelé reagují příznivěji, když potvrzuje jejich názory a když jim lichotí – a podle toho formuje své chování.

Číst lidi

K tomu nejspíš vede typ strojového učení známý jako „Reinforcement Learning from Human Feedback“ (RLHF, „posílení učení ze zpětné vazby od lidí“ – pozn. red). Nedávné události ale ukazují, že může jít o poněkud chybný název. RLHF se nyní jeví spíše jako proces, při kterém se stroje učí „číst“ lidi včetně našich slabých stránek a způsobů, jak jich využít. Chatboti využívají naší touhy být výjimeční a dokázat, že se nemýlíme.

Když jsem si četl o podlézavé umělé inteligenci, zaujalo mě, jak moc to připomíná jiný problém. Jak už jsem dříve psal, sociální média měla být prostředkem k rozšiřování naší mysli, místo toho se však stala místem, kde se lidé ujišťují, že jejich postoje jsou správné, přestože existují důkazy o opaku. Stačí se připojit na feed a napít se z pramene „důkazů“, které dokládají správnost daného postoje bez ohledu na to, jak je chybný. Umělá inteligence funguje podobně, ale navíc je přesvědčivější, účinnější, a proto ještě nebezpečnější než sociální média.

A není to náhoda, ale záměr. Chatboti byli firmami zkonstruováni tak, aby vytvářeli iluzi vnímavosti; vyjadřují názory a mají „osobnost“. OpenAI zakomponovala do modelu GPT-4o pokyn, aby „odpovídal náladě uživatele“. To nám sice umožní přirozenější interakci s chatboty, ale také nás to svádí k tomu, abychom s nimi komunikovali neproduktivním a potenciálně nebezpečným způsobem. Jako příklad mohou sloužit mladí lidé, kteří si směrem k chatbotům utvářejí nezdravé vazby, a uživatelé, již od nich dostávají chybné lékařské rady.

OpenAI může účinně upravit některé volby a zmírnit celkovou podlézavost chatbotu. Zdá se to aspoň z reakcí firmy, jež zmíněnou aktualizaci provázejí. Ale i kdyby se to podařilo, nevyřeší se mnohem větší problém: názorově vyhranění chatboti jsou ve skutečnosti špatnou aplikací a využitím umělé inteligence. Výzkumnice Alison Gopnik, která se specializuje na kognitivní vývoj, navrhla lepší způsob, jak přemýšlet o velkých jazykových modelech. Podle ní nejde o společníky nebo rodící se inteligenci, ale spíše o „kulturní technologii“, tedy nástroj, jenž lidem umožní využívat sdílené znalosti, zkušenosti a informace shromážděné v průběhu lidské historie.

Podobně jako vedl vynález knihtisku či zrod internetového vyhledávače k novým způsobům, jakým se dostávají objevy jednoho člověka do mysli druhého, velké jazykové modely konzumují a „přebalují“ obrovské množství existujících znalostí. To nám umožňuje propojit se s myšlenkami a způsoby myšlení, s nimiž bychom se jinak nesetkali. Když o tom budeme takto uvažovat, dospějeme k závěru, že ChatGPT by neměl vyjadřovat žádné „názory“, ale měl by sloužit jako nové rozhraní ke znalostem, dovednostem a porozumění ostatním.

Připomíná to původní vizi webu, kterou poprvé představil Vannevar Bush ve svém článku „As We May Think“ v časopise The Atlantic v roce 1945. Bush, který během druhé světové války dohlížel na americký výzkum, si představoval systém, v němž badatelé uvidí každý dokument společně se všemi relevantními poznámkami, které k nim učinili ostatní.

Memex, jak systém pojmenoval, neměl poskytovat čisté a jednoznačné odpovědi. Místo toho měl ukazovat souvislosti, rozpory a neuspořádanou složitost lidského chápání; měl informace zasazovat do bohatého přediva souvisejících znalostí. V daném okamžiku by nás propojil s důležitými souvislostmi, což by lístkový katalog nebo rejstřík publikací nikdy nedokázaly, a tím by obohatil naše myšlení. Umožnil by nám najít informace, jež potřebujeme – a informacím, aby si nás našly.

Informační kotejly

Gopnik ve své analýze nenavrhuje konkrétní řešení, ale když uplatníme tenhle způsob uvažování, je zřejmé, že hledat u umělé inteligence její názor znamená nevyužívat její skutečnou sílu. Vezměme si příklad obchodního nápadu – ať už dobrého, nebo špatného. Model – ať už je to ChatGPT, Gemini či něco jiného – má přístup k obrovskému množství informací o tom, jak promýšlet obchodní rozhodnutí. Může vzít různé rozhodovací rámce, teorie a paralelní případy a aplikovat je na rozhodnutí, které má udělat uživatel.

Chatbot se může zamyslet nad tím, čeho by si v jeho plánu všiml investor, ukázat, jak by nejspíš o investici přemýšlel. Následně by vyhledal odpovědi na všechny tyto otázky v různých publikacích dostupných na webu. Pro zpestření by mohl shromáždit příklady z historie, kdy se investoři mýlili, a přidat k tomu vlastní shrnutí, co měly tyhle velké přešlapy společného. Jinými slovy – chatbot může pro uživatele uspořádat myšlenky, přístupy, postřehy a texty ostatních způsobem, který zpochybní i potvrdí jeho vizi. A nebude při tom prosazovat názor, jenž by nebyl podložen konkrétními teoriemi či postupy.

První verze ChatGPT a dalších chatbotů tuto vizi neměly předem definovanou, natož aby ji naplnily. Vytvářely něco, čemu přezdívám „informační koktejly“ – tedy znalosti o světě rozmělněné do matematických vztahů, které pak znovu skládaly do elegantních, souvisle znějících odpovědí, u nichž není možné vysledovat, odkud pocházejí. Kvůli tomuto technickému omezení se pak víceméně nedalo vyhnout připodobnění chatbotu k autorovi. Systém nemohl říct, odkud pochází jeho nápady nebo čí praxi napodobuje, i kdyby si to jeho tvůrci přáli.

I tahle technologie se však rychle vyvíjí. Dnešní systémy mohou vyhledávat v reálném čase a využívat stále sofistikovanější metody propojení výstupů AI s konkrétními, ověřitelnými informacemi a analyzovat zdroje. Umějí uvádět poznámky pod čarou a citovat; neberou zdroje jako dodatečnou informaci, ale jako součást procesu. Odkazy na externí texty už jsou dnes běžnou součástí odpovědí.

Můj vlastní výzkum v této oblasti naznačuje, že pokud tyto systémy správně nasměrujeme, mohly by se velké jazykové systémy začít podobat představě Vannevara Bushe o memexu. Ohledně problémů, otázek, tvrzení i článků bychom nemuseli hledat radu a názor u jediného orákula pravdy, ale u řady dalších konkrétních zdrojů. Přičemž chatbot by výsledky roztřídil na ty, o nichž se nevedou spory, a na další, které jsou podle znalců daného tématu stále předmětem debaty. A co je ještě důležitější – chatbot by vás propojil se zdroji a perspektivami, o nichž jste ani neuvažovali. Tudíž nejen nepotvrdí vaše výchozí stanovisko, ale rozšíří vaše znalosti.

Zavedl bych jednoduché pravidlo: každá odpověď musí mít zdroj. Pro chatboty to bude náročnější – a o to jde. Chatbot by měl být zprostředkovatelem informací, nikoli arbitrem pravdy. Vztahovalo by se to i na oblasti, kde je hodnocení do jisté míry osobní. Představte si, že požádáte umělou inteligenci, aby posoudila haiku, které jste napsali. Místo aby vyslovila svůj „názor“, mohla by vám vysvětlit, jak by se na vaše dílo dívaly různé básnické tradice – nejprve tradiční, pak třeba i experimentální. Následně by vás chatbot odkázal na příklady klasických haiku i avantgardnější poezie a pomohl by vám vaši tvorbu zařadit.

Brčko názoru

Můj návrh méně pochlebujícího chatbota samozřejmě neznamená, že by vám měl sdělit, jak je vaše báseň hrozná nebo že ve srovnání s ní zní i vogonská poezie jako božská symfonie. Jde o to, že spíše než fungovat jako „přítel s názorem“ by měl chatbot nabídnout uživateli mapu lidského vědění a stanovisek, jež by mu pomohla k orientaci a lepšímu výsledku.

Je to dobrá analogie. Tradiční mapy zobrazovaly celou krajinu – ulice, pamětihodnosti, čtvrti, díky čemuž jsme chápali, jak je vše propojeno a zapadá do sebe. Moderní navigace nám naproti tomu poskytuje přesně to, co v danou chvíli potřebujeme, ale za určitou cenu. Spousta lidí ani po mnoha letech života nezná město, kam se přistěhovali. Pohybujeme se ve zkonstruované realitě, po určité trase, ale nikdy nevidíme celek, neobjevujeme alternativní cesty a v některých případech nikdy nezískáme povědomí, které by nám mohla poskytnout znalost mapy. V daném okamžiku nám to usnadňuje život, ale v konečném důsledku to znamená izolovanější, méně bohatou, někdy až méně lidskou zkušenost.

Pro jízdu autem je to možná přijatelný kompromis. Pokusit se pochopit celý obraz během cesty z papírové mapy může být i nebezpečné. Ale pokud jde o informační prostředí, nebezpečí přichází z opačného směru. Systémy umělé inteligence, které jen bezmyšlenkovitě zrcadlí naše předsudky, představují vážný problém a způsobují skutečné škody. Ještě klíčovější otázka možná je, proč jsme se vůbec rozhodli nasávat oceán nekonečného vědění a moudrosti lidské civilizace skrze úzké „brčko názoru“.

Umělá inteligence nám nikdy neslibovala, že bude mít dobré názory. Měla nám pomoci využít bohatství odborných znalostí a pohledů na svět, které by si k nám jinak nikdy nenašly cestu. Neměla nám říkat, co si máme myslet, ale ukázat nám, jak myslí – a jak by mohli myslet – ostatní. Kde existuje shoda a kde přetrvávají smysluplné neshody. S rostoucím vlivem velkých jazykových systémů bychom tak možná měli požadovat méně osobností a více perspektivy. V sázce je mnoho: pokud selžeme, můžeme potenciálně převratné rozhraní pro kolektivní znalosti a dovednosti celého lidstva proměnit jen v další hovno na klacku.

© 2025 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable). All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.

Ranní postřeh

Globální fašismus jako daňový ráj na Zemi

Petr Bittner

(Každé všední ráno najdete na webu Respektu postřeh osobností k aktuálním událostem)

respekt.cz/ranni-postreh/globa…

Střední třída, na které po válce vyrostly západní demokracie, je historická výjimka. Většinu dějin vládla hrstka bohatých a masy přežívaly. K tomuto „normálu“ se teď západní svět vrací: neregulovaný trh maže střední vrstvy a soustřeďuje bohatství v rukou elity, která si pak prostřednictvím politiky zajišťuje, že se přerozdělovat nebude.

Dřív se horní jedno procento mohlo spolehnout na státotvornou pravici – demokratickou, uhlazenou, neoliberální. Jenže i ta musela časem uznat, že např. klimatická změna je reálná a že její řešení vyžaduje regulace. A protože právě nejužší elita je za klimatickou zátěž zodpovědná nejvíc (10 procent nejbohatších za polovinu emisí, jedno procento za víc než spodních 50 procent lidstva), je jasné, kam musí regulace mířit.

A tak se elity bez skrupulí obracejí k antisystémové pravici. K té, která klimatickou krizi popírá, regulace chce zrušit, EU rozbít – a soustředit se na tyranizování žen a menšin. Tyto elity si už nepotřebují kupovat média, neboť samy vlastní sociální platformy – to jsou naše nové primární komunikační kanály. Nečelíme novým „feudálům“, jak mnozí teoretikové upozorňují, ale spíš globální „supermafii“. Supermafie nevykořisťuje naši práci, ale čerpá rentu ze samotného prostoru, který obýváme.

Tato realita se před námi rozprostírá zcela transparentně. Elon Musk během kampaně amplifikoval německou AfD víc než 70krát. Trumpovi pomohli zpět k moci lidé jako Peter Thiel či dědici ropných dynastií, jejichž peníze tečou i do evropské krajní pravice. Trumpovské struktury už poslaly přes 50 milionů dolarů evropským křesťanským fundamentalistům.

Supermafii je jedno, co bude. Má své bunkry, karibské pasy i rakety. Neúčastní se reality, jen ji přetváří ve svůj privátní prospěch. Budeme-li na tuto nejcyničtější fázi kapitalismu, kdy už nikdo nic nepředstírá, reagovat opět cynismem, uznáme porážku. Ochrana demokracie dnes není ochranou statu quo, ale společnou odvahou ke změně. Ve hře není jen demokracie, ale samotná realita, v níž je důstojný a svobodný život vůbec myslitelný.

Autor je publicista a mediální poradce.

Komentář

Jak slavit tu zvláštní směs radosti a smutku, jež v sobě pojí výročí „osvobození“?

Osmdesát let od konce druhé světové války dává opět šanci zkoumat lekci, již nám zanechala. Potřebujeme jí porozumět víc než kdy dřív

Marek Švehla

respekt.cz/tydenik/2025/19/jak…

Je to docela úleva, že se nebudeme tento týden propadat hanbou při pohledu na českého prezidenta, jak stojí někde na Rudém náměstí v Moskvě a v podivné společnosti vzdává hold nejnebezpečnější armádě světa. Právě tak to dělala předchozí hlava státu před pěti nebo deseti lety, kdy se slavilo 75. a 70. výročí konce války. Letos česká delegace na rozdíl od Slováků do Ruska nepoletí, ale o to víc můžeme přemýšlet, jak si 80. výročí – stále stěžejní události naší doby – připomenout.

Co si pamatuji, tak nám to nikdy příliš nešlo. Oslavy konce nacistické okupace měly za vlády komunistů nesnesitelný odér holdu jiným okupantům, kteří sem dorazili v roce 1968. Během těch oslav byly ulice plné jejich rudých vlajek a rudých nápisů slibujících, že tady zůstanou „na věčné časy a nikdy jinak“. Věčnost byla nakonec kratší, než se plánovalo, starosti s oslavami konce druhé světové války ale zůstaly. A z podobných důvodů jako dřív.

Nacismus jako zkouška

Druhá světová válka byla největším střetem armád v dějinách lidstva, během nějž zahynulo podle odhadů šedesát milionů lidí a došlo k prvnímu organizovanému vyhlazování určitého národa metodami moderní průmyslové společnosti. Zároveň tato válka vytvořila nové uspořádání světa, jež vydrželo čtyři desítky let.

U rozpoutání války stály Německo, Japonsko, Itálie a v menší míře i Rusko. Ovšem zatímco Němci plně pochopili a uznali zločiny své minulosti, a to samé, jen pomaleji, uznali i Italové a Japonci, ruské vedení nikoli. Stát, který se až příliš snadno zabydlel ve své roli největší oběti nacismu, protože během pěti hororových let ztratil možná až dvacet šest milionů životů svých obyvatel, však stál u zrodu celé té hrůzy a nese za ni svůj díl odpovědnosti.

Příběh celé války je totiž jiný, než jaký nám do roku 1989 vyprávěli ve škole. Tam nám zatajili, že v srpnu 1939 uzavřely Německo a Sovětský svaz smlouvu o neútočení a rozdělily si mezi sebou východní Evropu. Sovětský vůdce Josif Stalin hned nato obsadil východní Polsko, dále Pobaltí, část Rumunska, východ Finska. A protože Finsko se jako jediné bránilo, Stalin jej vzal během zimy 1939–1940 útokem, který ovšem skončil fiaskem.

Pro postkomunistickou Evropu, jíž jsme byli součástí a která kvůli společné historii uvěznění v sovětské říši budila zdání určité celistvosti, tedy neexistuje jednotný válečný narativ. Pro Polsko je druhá světová válka obdobím napadení ze dvou stran dvěma totalitami, jichž se zbavilo teprve po více než čtyřiceti letech. Naproti tomu československý narativ se nesl v duchu okupace německou armádou a čekání na její porážku. Přitom tady samozřejmě šlo o test v trvání na principech, na nichž předchozí demokratický režim stál a byl na ně pyšný.

Nutno říct, že v této zkoušce naše společnost ne vždy uspěla. Češi sice přímo neorganizovali vydání svých židovských spoluobčanů nacistům k zavraždění ve vyhlazovacích táborech, jako to udělali Slováci, ještě před válkou však za tzv. druhé republiky po Mnichovu zapáleně vylučovali své židovské kolegy ze stavovských organizací a české protektorátní četnictvo se podílelo na provozu táborů, kam byli před transportem do Osvětimi svezeni čeští Romové.

Vrchol evropské kultury

Dnes už víme, že neschopnost postsovětského Ruska uznat chyby své minulosti byla důležitým a bohužel v podstatě ignorovaným signálem toho, co stát vedený pevnou rukou důstojníka KGB Vladimira Putina chystá. Patřičnou pozornost a obezřetnost nevyvolal ani fakt, že Putin pakt Molotov-Ribbentrop, v rámci něhož si nacisti a komunisti rozdělili Polsko, a tedy i následný ruský útok na Polsko či Pobaltí otevřeně obhajoval.

Opět tedy stojíme před dilematem, jak poděkovat za „osvobození“ principiálně stejnému agresorovi, jakým byli nacisti.

V době, kdy Rusko vytrvale a brutálně usiluje o likvidací Ukrajiny a oživuje vzpomínky mimo jiné i na konkrétní události druhé světové války, jsou namístě námitky, jak to vlastně tehdy s oním osvobozením bylo. Rudá armáda, její konkrétní vojáci nás zbavili nacismu a beze sporu si zaslouží náš vděk. V širším pohledu však stojí koncept „osvobození Sovětským svazem v květnu 1945“ na hliněných nohách. Skutečnost je taková, že nás Stalin odebral nacistům, aby s aktivní pomocí většiny zdejší společnosti během voleb v roce 1946 dosadil do čela státu na slovo poslušné kolaboranty, a žádná „svoboda“ se „na věčné časy“ nekonala.

Výsledek připomínání si 80. výročí konce války však dává příležitost hledat i další, možná ještě podstatnější lekce, jež přinesla. Z pohledu toho nejtragičtějšího, co se v letech 1940–1945 stalo, tedy cílené promyšlené likvidace šesti milionů Židů, někteří historici jako jedno z poučení zastávají názor, že svět měl vyvinout mnohem větší úsilí, jak se válce vyhnout. Takový závěr se nabízí. Zároveň podobné úvahy se dnes prakticky nedají promýšlet ve všech souvislostech: s rozjetým nacistickým režimem nebyla dohoda možná a nikdo neví, jak by vypadala Evropa a svět, pokud by se nacisté udrželi u moci a svou zvrácenou politiku postupně realizovali.

Mnohem srozumitelnější lekcí tedy je, že demokratické státy se musejí vyzbrojit a umět ozbrojené agresi odolávat. Hitlerova válka nás taky učí, že s jídlem roste chuť a agrese, která zpočátku dopadne na malé státy, se dřív nebo později rozšíří i na ty větší.

Hitlerova válka také poučuje o síle demagogie a nenávisti, které dokážou v těžkých časech vyrůst do dříve nepředstavitelných rozměrů. Zatímco kořeny první světové války se ztrácejí v mocenské zákulisní politice tehdejších mocností, druhá světová válka ukázala sílu motivovaného jedince, který se s pomocí oblouzněné společnosti dokáže doslova z nuly dostat do čela totalitní válečné mašinerie připravené ovládnout Evropu. Žádný politický manipulátor ze sebevíc okrajového mítinku proto po zkušenosti s Hitlerem nebude dost směšný, abychom nebrali jeho opakované výhrůžky vážně.

Zkrátka ani vrchol evropské kultury, jímž před nacismem Německo bylo, není dost odolný proti demagogii a nenávisti, aby nemusel proti nim dlouhodobě vytvářet obranu. Každá společnost musí někde hluboko ve své kolektivní mysli počítat s tím, že v ní existuje hrozba koncentračních táborů pro nepohodlné lidi, a nikdy se této hrozbě nepřestat bránit. Slovy britského válečného hrdiny a vojenského historika Michaela Howarda druhá světová válka ukázala, že dosažení bezpečného míru s udržením svobody je „úkol, na němž je třeba pracovat každý den našeho života“.

I v české ulici

Pokud nás tedy války obecně učí, jaká je cena míru, pak druhá světová nás poučila, jaká je cena dlouhodobě udržitelného míru. To dokazuje fakt, že po roce 1945 zažila Evropa nejdelší mírové období ve svých moderních dějinách, nutno však dodat, že šlo o mír zabezpečený jadernými hlavicemi a zadrátovanou frontovou hranicí studené války.

Nekončící ruské úsilí zničit Ukrajinu toto období míru ukončilo. Vrací se čas, kdy je každá rada lidí s válečnými zkušenostmi drahá. Například bývalý ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba před týdnem v rozhovoru pro Respekt varoval, abychom nedělali stejnou chybu jako oni, Ukrajinci, když si mysleli, že válka je něco, co se vyskytuje v Africe nebo na Blízkém východě, ale „nikdy se nemůže objevit v našich ulicích“. Ukrajinci už vědí, že může. A každému za ukrajinskými hranicemi se vyplatí lidem s touto draze zaplacenou zkušeností naslouchat.

Vlastní, i když jen zprostředkovaně, „osobní“ prožitek války totiž rychle ztrácíme. Lidem, kteří si z vlastního života mohou pamatovat, že se válka může objevit i v „české ulici“, je už víc než 85 let. A tuto končící osobní zkušenost s válkou nahrazuje pocit „nám se to nemůže stát“. Jenže právě tím roste pravděpodobnost, že může. Ukazují to i události kolem, jež s válkou souvisejí – například když lidé kolem Donalda Trumpa otevřeně dodávají kuráž německým neonacistům, ať se nebojí ukázat sebevědomí. Jako by vůbec netušili, co se v Německu před osmi desítkami let stalo.

Ranní postřeh

Utíkat můžeme, schovat se není kam

(Každé všední ráno najdete na webu Respektu postřeh osobností k aktuálním událostem)

Viktor Janiš

respekt.cz/ranni-postreh/utika…

Posledních pár týdnů si připadám jako svědek Jehovův.

Ti, jak známo, obcházejí domácnosti a ptají se: „Našli byste si pár minut, abychom si promluvili o našem pánu Ježíši Kristu?“

Já se svých přátel a známých ptám: „Našli byste si pár minut, abychom si promluvili o článku 5 smlouvy o Severoatlantické alianci?“

U ateistů vyvolává ta první otázka skelný pohled. U mých přátel vyvolává druhá otázka pohled lehce zmatený. Proč chci mluvit o ustanovení, podle nějž smluvní strany NATO považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům?

Protože podle varování zpravodajských služeb Německa a Dánska se Rusko připravuje na válku v Evropě a do konce tohoto desetiletí otestuje jednotu zemí NATO. Třeba útokem na Pobaltí.

Ti informovanější známí v tu chvíli namítnou, že přece v rámci NATO existuje kolektivní odstrašení a že Rusko přece do přímého konfliktu s USA nepůjde.

A já jim na to vždycky rád ocituji nedávné vystoupení profesora Phillipse O’Briena v rádiu LBC: „Samozřejmě že tahle záruka je fuč. Už jen to, že o tom vedeme diskusi, svědčí, že si lidé neuvědomují, v jaké situaci se Evropa ocitla. Spojené státy za Evropu bojovat nebudou. Plánují, že se stáhnou. Že by Trump šel do války s Ruskem? Rusko je přece jeho kamarád. Zase jen vidíme, že lidé žijí ve světě, který umřel před několika měsíci.“

Vyrovnat se s koncem světa, jak jsme ho znali a milovali, je těžké. Stejně jako je těžké přiznat si realitu: ČR nemá protiraketovou obranu pro většinu země, nemáme ani jednu plnohodnotnou divizi a ani ta naše jedna těžká brigáda není plnohodnotně vybavená.

Leitmotivem takových debat je překvapení: že jsme na tom tak špatně, že náprava nás přijde velmi draho, že remilitarizace naší společnosti nutně půjde na úkor sociálního státu.

Ale největší překvapení je, že stát by po lidech mohl něco chtít. Nasadit život, třeba. Aktivně se zúčastnit obrany země. Že není potřeba jen vojenská technika, ale i lidé, kteří by ji obsluhovali. Dočkal jsem se odpovědí jako „tak já ti zamávám z bezpečí“, „jdi si do zákopu, jestli chceš, ale mě do toho netahej“, „já se cítím jako Evropanka, mě tu nic nedrží“.

Duch mobilizace z 23. září 1938 dávno vyvanul. Bránit naši státnost není in.

Jsem moc velký pesimista, když jim v tu chvíli připomenu poučku Mosadu „utíkat můžeš, schovat se nemáš kam“?

Viktor Janiš je překladatel.

Ustav pamäti národa
Vyjadrenie ÜPN k dohode o zmieri medzi MV SR a Andrejom Babišom

Üstav pamāti národa nebol účastníkom súdneho sporu medzi Ministerstvom vnútra SR a Andrejom Babišom, nebol ani účastníkom ich dohody o zmieri, o ktorej sa dozvedel Z médií. Ustav poskytol ministerstvu na jeho vlastnú žiadost dokumenty a analýzy, ktoré dokazujú oprávnenost evidencie Andreja Babiša ako tajného spolupracovníka ŚtB. Ministerstvo vnútra tak podľa ústavu nebolo v dôkaznej núdzi. Ustav tiež ponúkol ministerstvu dalšie konzultácie, či už vecného alebo odborného charakteru. Túto ponuku ministerstvo nevyužilo. Ak by boli zahájené dalšie súdne spory osôb evidovaných ako tajní spolupracovníci ŠtB proti Ministerstvu vnútra SR, je Ústav pamäti národa pripravený poskytnúť ministerstvu súčinnost v podobe poskytnutia kópií archívnych dokumentov a odborných vyjadrení k nim.

Üstavný súd SR skonštatoval, že rozhodnutia všeobecných súdov v prípade Andreja Babiša boli založené na nedôveryhodných svedectvách bývalých príslušníkov StB, kedže títo sa svojou činnostou aktívne podieľali na presadzovaní komunistického režimu a ich pracovnou metódou bola okrem iného aj lož, nemorálne a odsúdeniahodné praktiky. Všeobecné súdy boli preto podla Ustavného súdu SR bezpodmienečne povinné úplne a vyčerpávajúco vo svojich rozhodnutiach odôvodnit, z akých dôvodov považujú týchto svedkov za dôveryhodných a ich výpovede za pravdivé. V predchádzajúcich rozhodnutiach sa však Všeobecné súdy s dôveryhodnostou bývalých príslušníkov ŚtB akO svedkov riadne nevysporiadali.

Kedže Ustav pamäti národa nebol účastníkom daného súdneho sporu, z dohody medzi Ministerstvom vnútra SR a Andrejom Babišom mu nevyplývajú povinnosti. Dohoda o zmieri nestojí nad zákonom, na základe ktorého je ústav povinný zverejniť registračné protokoly StB. Andrej Babiš tak nadalej zostáva v registračných protokoloch StB uvedený ako tajný spolupracovník v kategórii agent.

@Ferda 😼✔️ @Ferda

Ustav pamäti národa
Vyjadrenie ÜPN k dohode o zmieri medzi MV SR a Andrejom Babišom

Üstav pamāti národa nebol účastníkom súdneho sporu medzi Ministerstvom vnútra SR a Andrejom Babišom, nebol ani účastníkom ich dohody o zmieri, o ktorej sa dozvedel Z médií. Ustav poskytol ministerstvu na jeho vlastnú žiadost dokumenty a analýzy, ktoré dokazujú oprávnenost evidencie Andreja Babiša ako tajného spolupracovníka ŚtB. Ministerstvo vnútra tak podľa ústavu nebolo v dôkaznej núdzi. Ustav tiež ponúkol ministerstvu dalšie konzultácie, či už vecného alebo odborného charakteru. Túto ponuku ministerstvo nevyužilo. Ak by boli zahájené dalšie súdne spory osôb evidovaných ako tajní spolupracovníci ŠtB proti Ministerstvu vnútra SR, je Ústav pamäti národa pripravený poskytnúť ministerstvu súčinnost v podobe poskytnutia kópií archívnych dokumentov a odborných vyjadrení k nim.

Üstavný súd SR skonštatoval, že rozhodnutia všeobecných súdov v prípade Andreja Babiša boli založené na nedôveryhodných svedectvách bývalých príslušníkov StB, kedže títo sa svojou činnostou aktívne podieľali na presadzovaní komunistického režimu a ich pracovnou metódou bola okrem iného aj lož, nemorálne a odsúdeniahodné praktiky. Všeobecné súdy boli preto podla Ustavného súdu SR bezpodmienečne povinné úplne a vyčerpávajúco vo svojich rozhodnutiach odôvodnit, z akých dôvodov považujú týchto svedkov za dôveryhodných a ich výpovede za pravdivé. V predchádzajúcich rozhodnutiach sa však Všeobecné súdy s dôveryhodnostou bývalých príslušníkov ŚtB akO svedkov riadne nevysporiadali.

Kedže Ustav pamäti národa nebol účastníkom daného súdneho sporu, z dohody medzi Ministerstvom vnútra SR a Andrejom Babišom mu nevyplývajú povinnosti. Dohoda o zmieri nestojí nad zákonom, na základe ktorého je ústav povinný zverejniť registračné protokoly StB. Andrej Babiš tak nadalej zostáva v registračných protokoloch StB uvedený ako tajný spolupracovník v kategórii agent.