Ranní postřeh

Utíkat můžeme, schovat se není kam

(Každé všední ráno najdete na webu Respektu postřeh osobností k aktuálním událostem)

Viktor Janiš

respekt.cz/ranni-postreh/utika…

Posledních pár týdnů si připadám jako svědek Jehovův.

Ti, jak známo, obcházejí domácnosti a ptají se: „Našli byste si pár minut, abychom si promluvili o našem pánu Ježíši Kristu?“

Já se svých přátel a známých ptám: „Našli byste si pár minut, abychom si promluvili o článku 5 smlouvy o Severoatlantické alianci?“

U ateistů vyvolává ta první otázka skelný pohled. U mých přátel vyvolává druhá otázka pohled lehce zmatený. Proč chci mluvit o ustanovení, podle nějž smluvní strany NATO považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům?

Protože podle varování zpravodajských služeb Německa a Dánska se Rusko připravuje na válku v Evropě a do konce tohoto desetiletí otestuje jednotu zemí NATO. Třeba útokem na Pobaltí.

Ti informovanější známí v tu chvíli namítnou, že přece v rámci NATO existuje kolektivní odstrašení a že Rusko přece do přímého konfliktu s USA nepůjde.

A já jim na to vždycky rád ocituji nedávné vystoupení profesora Phillipse O’Briena v rádiu LBC: „Samozřejmě že tahle záruka je fuč. Už jen to, že o tom vedeme diskusi, svědčí, že si lidé neuvědomují, v jaké situaci se Evropa ocitla. Spojené státy za Evropu bojovat nebudou. Plánují, že se stáhnou. Že by Trump šel do války s Ruskem? Rusko je přece jeho kamarád. Zase jen vidíme, že lidé žijí ve světě, který umřel před několika měsíci.“

Vyrovnat se s koncem světa, jak jsme ho znali a milovali, je těžké. Stejně jako je těžké přiznat si realitu: ČR nemá protiraketovou obranu pro většinu země, nemáme ani jednu plnohodnotnou divizi a ani ta naše jedna těžká brigáda není plnohodnotně vybavená.

Leitmotivem takových debat je překvapení: že jsme na tom tak špatně, že náprava nás přijde velmi draho, že remilitarizace naší společnosti nutně půjde na úkor sociálního státu.

Ale největší překvapení je, že stát by po lidech mohl něco chtít. Nasadit život, třeba. Aktivně se zúčastnit obrany země. Že není potřeba jen vojenská technika, ale i lidé, kteří by ji obsluhovali. Dočkal jsem se odpovědí jako „tak já ti zamávám z bezpečí“, „jdi si do zákopu, jestli chceš, ale mě do toho netahej“, „já se cítím jako Evropanka, mě tu nic nedrží“.

Duch mobilizace z 23. září 1938 dávno vyvanul. Bránit naši státnost není in.

Jsem moc velký pesimista, když jim v tu chvíli připomenu poučku Mosadu „utíkat můžeš, schovat se nemáš kam“?

Viktor Janiš je překladatel.