Ranní postřeh

Návrat do kremelské sféry vlivu by znamenal i obrovské ekonomické ztráty

Jana Matesová

respekt.cz/ranni-postreh/i-mal…

Občas slyšíme, že se nemáme bát, že Česko skončí jako Maďarsko pod Orbánem nebo Slovensko pod Ficovou vládou. Že tento narativ připomíná myšlení, které Karl Popper kritizoval jako pseudovědeckou iluzi předurčených dějin. Dovolte mi přidat pohled ekonoma.

Ekonomie, finance a ovšem i řízení rizika v naprosto všech oblastech života pracují s konceptem rizika složeného ze dvou faktorů: pravděpodobnosti, že nastane situace vedoucí ke škodě, a velikostí, vážností škody. Riziko, že při přeskoku mělkého potoka spadneme do ledové vody, můžeme podstoupit, i když je potok široký, ale dojít k mostu se nám nechce. Při přeskoku stejně široké, ale hluboké skalní průrvy bez zajištění riskovat nebudeme. Raději ani trochu.

Žijeme v období, kdy systém pravidel chodu světa z posledních dekád eroduje - i ze strany hlavního garanta tohoto systému vidíme chuť vrátit se v globální politice k systému práva silnějšího. V takovém systému střední a malé země fungují jen jako členové sfér vlivu mocností. Dodám, že ani z čistě ekonomického hlediska neměla v propojené ekonomice posledních tří desítek let středně velká česká ekonomika žádné vyhlídky na prosperitu bez příslušnosti k silnému ekonomickému celku.

Nyní se však připojila i geopolitika a naklání se směrem k dělení světa na sféry vlivu. Česko má jen dvě možnosti. Buď bude pevnou součástí Evropské unie, kterou se spolu s dalšími členy pokusí vrátit k racionalitě a vědomí urgentní potřeby změn. Anebo se vrátí, dobrovolně nebo nedobrovolně, do sféry vlivu Kremlu, jak o to ruské vedení v posledních osmnácti letech přímočaře, výslovně a opakovaně žádá.

Důsledky příslušnosti ke kremelské sféře vlivu známe a v dnešní realitě je se vším všudy vidíme v Bělorusku. Zásadní dopady ve ztrátě svobod nyní nechám stranou, připomenu jen ekonomické, velmi měřitelné důsledky příslušnosti do kremelské sféry vlivu, které jsme už jednou zažili. Tyto důsledky nebyly vyvolány neopakovatelným historickým kontextem, ale samotným uplatněným systémem. Podle nejlepších tehdejších měření a srovnávání bylo Československo ještě na konci čtyřicátých let 20. století v přepočtu na hlavu v desítce produkčně nejvyspělejších zemí světa. Po éře nesvobody v roce 1990 se řadilo do páté desítky zemí světa těsně za Venezuelu.

Četné země, které se Československu v ekonomickém žebříčku dívaly na záda, nedostihla česká ekonomika dodnes. Obří ekonomické ztráty nebyly způsobeny jen vyvlastňováním, byť v rozsahu, jaký neměl obdoby v žádné zemi kremelské sféry vlivu kromě samotného Sovětského svazu o desítky let dříve. Následovala nekompetentnost v řízení, která byla podmínkou udržování systému.

Zásadní roli v úpadku a zaostávání však hrálo systematické sponzorování zemí na východ a jihovýchod od nás, především samotného Sovětského svazu. Probíhalo převážně formou transferových cen: „Vy nám dodáte, o co si řekneme, za ceny, které si nadiktujeme, a od nás odeberete to, co stanovíme, za ceny, které si určíme.“ Tento systém opřený o sovětskou doktrínu práva na trofejní zisky ze zemí své sféry vlivu nejprve vytrhl československou korunu z okruhu volně směnitelných měn, které si ekonomika nevydělala vývozem svých průmyslových výrobků na trhy platící dolarem, librou, francouzským frankem a jinými směnitelnými měnami té doby.

Přesněji, vydělala si jen zlomek toho, co ještě těsně po válce. Omezoval na dramatické minimum možnosti dovozu čehokoli, co nebylo na východních trzích k dispozici. Systém také postupně odtrhnul domácí průmysl od zrcadla konkurenčního trhu a hnacího motoru inovace a ten začal technologicky zaostávat. A současně měnil strukturu české a slovenské ekonomiky podle potřeb východních trhů, nikoli podle vývoje ekonomik, do jejichž ligy ještě po válce ta československá patřila.

Přikázaný tok surovin, polotovarů a výrobků a jejich nařízené ceny by nemohl vydržet bez loutek sovětského režimu na čele státu a postupně ani bez plné loajality nižších úrovní ekonomického řízení. Přešel na systém centrálního plánování všech výrobků i veškerých vstupů a také cen všeho. Naprosto všeho. Dnes by státy kremelské sféry vlivu asi nebyly nuceny vrátit se k centrálnímu stanovení cen každého kousku na pultu kterékoli večerky, ale pro hlavní prvky dovozu a vývozu by systém jistě platil. Ruské vedení doktrínu svého práva na trofejní transfer bohatství ze zemí své sféry vlivu udržuje a obhajuje.

Ztráta svobod vlivem totalitního režimu je samozřejmě hlavní újmou. Ale pro ty, kdo tvrdí, že „z těch svobod demokratické společnosti stejně nic nemají, chtějí hlavně pohodlně žít“, je nutné připomínat, že příslušnost do kremelské sféry vlivu nese i obrovské čistě ekonomické ztráty. Jejich vážnost je tak velká, že bychom neměli připustit ani sebemenší chybu z vlastní strany, která by vedla k našemu rozvolnění příslušnosti k Západu. Chtějme ujištění o naší nekompromisní příslušnosti k demokratickému Západu po všech, kdo se ucházejí o naše voličské hlasy. Sféra vlivu, kterou si kremelský režim nárokuje, končí až u Českých Velenic, Folmavy a Rozvadova.

Jana Matesová je ekonomka.