Kontext

Exkluzivní investigace NYT: Jak si Rusko otevřelo v Brazílii továrnu na špiony

Zpravodajské služby odhalily Putinovy tajné agenty, kteří si v jihoamerické zemi vyráběli novou identitu

Jane Bradley, Michael Schwirtz, The New York Times

respekt.cz/kontext/jak-si-rusk…

Artemu Šmyrevovi se podařilo ošálit úplně všechny. Krycí identita, kterou si ruský zpravodajský důstojník vytvořil, byla dokonalá: řídil firmu zabývající se 3D tiskem a žil v luxusním bytě v Rio de Janeiru s brazilskou přítelkyní a huňatou oranžovobílou mainskou mývalí kočkou. Navíc mohl doložit pravým rodným listem a cestovním pasem, že se jmenuje Gerhard Daniel Campos Wittich, je mu 34 let a je občanem Brazílie.

Po šesti letech nenápadného života pod cizí identitou se nicméně nemohl dočkat, až se vrhne do skutečné špionážní práce. „Nikdo se nechce cítit jako loser,“ napsal v roce 2021 nedokonalou angličtinou své ruské manželce, která rovněž působila jako zpravodajská důstojnice. „Dál pracuji a nepřestávám doufat.“

Nebyl v této pozici jediný. Jak vyplynulo z investigace deníku The New York Times (NYT), Rusko celé roky využívalo právě Brazílii jako odrazový můstek, odkud do světa vysílalo nejelitnější zpravodajské důstojníky, tzv. ilegály. V rámci rozsáhlé – a nesmírně troufalé – operace se špioni nejprve zbavili své ruské minulosti. Začali podnikat, navazovat přátelství a milostné vztahy, na kterých pak během následujících let vystavěli zcela nové identity.

Nešlo samozřejmě o první rozsáhlou ruskou špionážní operaci ani o první, která byla odhalena – připomeňme rok 2010 ve Spojených státech. V tomto případě však bylo něco jinak: cílem nebylo špehovat Brazílii, ale vyrábět Brazilce. Jakmile špioni a špionky získali věrohodné krytí, měli se vydat do USA, Evropy nebo na Blízký východ a pustit se do práce.

V Brazílii v podstatě vyrostla ruská montážní linka pro agenty v hlubokém utajení. Fungovali podobně jako Šmyrev. Jeden si otevřel klenotnictví, modrooká blondýna pracovala jako modelka, další úspěšně složil zkoušky na jednu z amerických univerzit, čtvrtý získal pod identitou brazilského vědce práci v Norsku a jeden manželský pár nakonec odjel do Portugalska.

Pak se však operace zhroutila. Brazilská kontrarozvědka strávila poslední tři roky tím, že tyto špiony v tichosti a systematicky lovila. Díky pečlivé policejní práci se podařilo odhalit vzorec, který je umožnil jednoho po druhém identifikovat. Z dokumentů a rozhovorů, které reportéři NYT pořídili, vyplývá, že agenti odhalili nejméně devět ruských důstojníků působících pod brazilskou identitou. Šest z nich nebylo dosud veřejně identifikováno. Vyšetřování se rozšířilo na nejméně osm dalších zemí, přičemž s Brazílií spolupracovaly bezpečnostní služby Spojených států, Izraele, Nizozemska, Uruguaye a dalších západních zemí.

NYT se seznámily se stovkami vyšetřovacích spisů a mluvily s desítkami představitelů policejních a zpravodajských složek na třech různých kontinentech. Na jejich základě přinášíme podrobnosti o ruské špionážní operaci v Brazílii. A také o tajném plánu na její likvidaci, v němž šlo o víc než rutinní kontrašpionáž. Byl to přímý důsledek deset let trvající ruské agrese. Ruští špioni pomohli v roce 2014 sestřelit civilní letadlo na cestě z Amsterdamu. Zasahovali do voleb ve Spojených státech, Francii a jinde. Trávili domnělé nepřátele, plánovali státní převraty.

V některých částech světa se ruští špioni dlouho těšili jisté beztrestnosti, mimo jiné i v Brazílii, která měla s Ruskem historicky přátelské vztahy. To se však změnilo poté, co prezident Vladimir Putin vydal v únoru 2022 příkaz k napadení Ukrajiny.

Dnes se může Brazílie pochlubit úspěšnou operací, jež zasadila zdrcující ránu Moskvě a jejímu programu ilegálů. Bezpečnostní složky zlikvidovaly skupinu kvalifikovaných ruských důstojníků, které bude obtížné nahradit. Nejméně dva z nich byli zatčeni. Ostatní vzali nohy na ramena a vrátili se domů do Ruska. S prozrazeným krytím už pravděpodobně nikdy nebudou pracovat v zahraničí.

Mimořádné vítězství si připsal kontrarozvědný tým brazilské federální policie – stejná jednotka, která vyšetřovala bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara kvůli přípravě státního převratu. V moderní prosklené centrále v hlavním městě Brasília trávili její členové celá léta tím, že procházeli miliony osobních záznamů a snažili se v nich najít nějaké vzorce. Jejich práce vešla ve známost jako Operace Východ.

Duchové ztracení v systému

Na začátku dubna roku 2022, jen několik měsíců poté, co ruská vojska vstoupila na Ukrajinu, dorazila brazilské federální policii naléhavá zpráva od americké CIA. Američané Brazilce informovali, že u Mezinárodního trestního soudu v Nizozemsku měl absolvovat stáž důstojník ruské vojenské zpravodajské služby – a to právě v době, kdy soud začal vyšetřovat ruské válečné zločiny na Ukrajině. Mířil tam s brazilským pasem vystaveným na jméno Victor Muller Ferreira, pod nímž rovněž získal vysokoškolský titul na Univerzitě Johnse Hopkinse.

Ve skutečnosti se však podle CIA jmenoval Sergej Čerkasov, nizozemské úřady mu odepřely vstup do země a on nyní seděl v letadle do Sao Paula. Brazilci nemohli Čerkasova na letišti zatknout, protože měli jen několik hodin na přípravu a málo důkazů o jeho činnosti. Ubytoval se v hotelu v Sao Paulu a policie ho přísně sledovala. Po několika dnech byl zatčen, ale nikoli za špionáž, nýbrž „jen“ za použití falešných dokladů.

Během výslechu se Čerkasov choval nadutě a trval na tom, že je Brazilec, což mohl doložit modrým brazilským pasem, voličským průkazem, který vyžaduje zákon, i osvědčením o absolvování povinné vojenské služby. Všechny doklady byly pravé.

„Nenašli jsme žádné spojení mezi ním a velkou matičkou Rusí,“ sdělil vyšetřovatel federální brazilské policie, který s NYT – stejně jako ostatní – hovořil pod podmínkou anonymity (vyšetřování stále není uzavřeno). Teprve když policie objevila jeho rodný list, začal se Čerkasovův příběh hroutit – a s ním i celá ruská operace v Brazílii.

Ruští špioni v minulosti často získávali cizí doklady skrze identitu mrtvých lidí, často dětí. V tomto případě ale postupovali jinak. Victor Muller Ferreira se podle pravého rodného listu narodil v roce 1989 v Riu de Janeiru brazilské matce, která o čtyři roky později zemřela. Brazilští agenti zjistili, že žena reálně existovala, ale u její rodiny si potvrdili, že nikdy neměla dítě. A nikdy také nenašli člověka, který by odpovídal jménu, které měl mít otec onoho chlapce. Přestože měl Ferreira pravý rodný list, nikdy neexistoval.

To samozřejmě vyvolalo řadu otázek. Jak mohl ruský špion s falešným jménem získat pravé dokumenty? A hlavně: když to dokázal jeden, proč by to neměli zvládnout další? Federální policie tedy zahájila hon na „duchy“ – lidi s platnými rodnými listy, u nichž nebylo možné dohledat záznamy o tom, že by skutečně v Brazílii žili, ale náhle se tu objevili jako dospělí a během krátké doby pak nashromáždili více dokladů totožnosti. Duchy agenti hledali v milionech rodných listů, pasů, řidičských průkazů a čísel sociálního pojištění.

Ne všechny brazilské databáze lze snadno propojit a digitálně v nich vyhledávat, proces byl automatizován jen částečně a většinu bylo nutné projít ručně. Právě díky této práci se v rámci Operace Východ podařilo rozkrýt celou ruskou síť. Jak řekl jeden z vysoce postavených představitelů bezpečnostních složek: „U Sergeje to vše začalo.“

Putinovi výjimeční lidé

Bez ohledu na to, pro jakou zemi pracují, mají špioni jeden zásadní úkol: vybudovat si falešnou identitu natolik přesvědčivě, že obstojí při kontrole. Celé generace tajných agentů používaly falešné pasy, ukradená jména a důkladně secvičené krycí historky. V době, kdy za sebou téměř každý zanechává digitální stopu, je situace mnohem složitější.

A pro Rusko to představuje obzvláště palčivý problém. Většina služeb sice zaměstnává tajné agenty, ale při sběru zpravodajských informací se spoléhají hlavně na sítě místních informátorů. Naproti tomu ruští důstojníci se už od prvních let Sovětského svazu zavazují k celoživotní službě, žijí a pracují jako zcela jiní lidé.

Sám Putin nakonec mluvil o tom, jak coby mladý důstojník KGB na konci studené války dohlížel na sovětské špiony v hlubokém utajení ve východním Německu. „Jsou to výjimeční lidé s výjimečnými vlastnostmi, přesvědčením a charakterem,“ řekl v roce 2017 v televizním rozhovoru. „Ne každý je schopen opustit svůj dosavadní život, blízké a rodinu, opustit svou zemi na mnoho let a svůj život zasvětit službě vlasti. Bez jakéhokoli přehánění řečeno – něco takového dokážou jen vyvolení.“

A Brazílie byla pro Putinovy vyvolené ideálním místem. Tamní pas umožňuje bezvízový styk s téměř stejným počtem zemí jako ten americký – což ho řadí mezi nejužitečnější cestovní doklady světa. V multietnické Brazílii přitom vzbudí lidé s evropskými rysy a mírným přízvukem jen minimální pozornost. A zatímco mnoho zemí podmiňuje vydání rodného listu potvrzením z nemocnice nebo od lékaře, Brazílie povoluje výjimku pro osoby narozené ve venkovských oblastech.

Úřady vystaví rodný list každému, kdo v přítomnosti dvou svědků prohlásí, že se dítě narodilo aspoň jednomu brazilskému rodiči. Systém je navíc decentralizovaný a na místní úrovni náchylný ke korupci. Rodný list pak stačí k získání voličského průkazu, vojenských dokumentů i cestovního pasu. A s pasem v kapse může špion vyrazit do světa.

Průlom

Když se vyšetřování naplno rozjelo, jedním z prvních jmen byl již zmíněný Gerhard Daniel Campos Wittich. Dokonale zapadal do schématu. Podle rodného listu se narodil v Riu v roce 1986, ale zničehonic se jeho jméno objevilo až v roce 2015.

V době, kdy se dostal do hledáčku brazilské kontrarozvědky, měl Artem Šmyrev vybudovanou tak přesvědčivou krycí identitu, že pravdu neznala ani jeho přítelkyně, ani kolegové. Mluvil perfektně portugalsky, i když s přízvukem, který vysvětloval jako důsledek dětství stráveného v Rakousku.

Všechny prostředky vložil do společnosti 3D Rio, kterou vybudoval od nuly, a podle bývalých kolegů mu na ní očividně záleželo. V kanceláři v šestnáctém patře výškové budovy v centru města, jen blok od amerického konzulátu, trávil dlouhé hodiny a někdy posílal zaměstnance domů, aby mohl pracovat sám. „Byl na práci závislý,“ řekl Felipe Martinez, bývalý Šmyrevův klient, kterého znal jako Daniela a s nímž se nakonec i spřátelil. „A měl velké plány.“

Firma 3D Rio skutečná ⁰slavila úspěchy – mezi jejími klienty byla televizní stanice TV Globo a brazilská armáda. (Tyto informace poskytl anonymně jeden z bývalých Šmyrevových zaměstnanců, který zároveň říká, že Šmyrev nebyl nikdy pozván na žádnou armádní základnu.) Přátelé a kolegové si nicméně všimli některých zvláštností. Šmyrev si dával pozor, aby svůj počítač pokaždé odpojil od internetu, když od něj odcházel, a zdálo se, že má víc peněz, než si mohl vydělat i úspěšným podnikáním.

Vyrážel na neplánované cesty do Evropy a Asie. Žertoval o tom, že se věnuje průmyslové špionáži. U jiných tiskařských firem se občas vydával za zákazníka. Jednoho zaměstnance vyslal na stáž ke konkurenci s tím, že tam má získat informace. Nerad se fotil, dokonce se zdálo, že se objektivů vyloženě bojí.

Podle dalšího zaměstnance v těchto situacích vtipkoval o tom, že se nerad fotí, protože by ho mohla „hledat federální policie“. Když místní noviny zveřejnily fotografii, na které stál při otevření technologického centra vedle starosty Ria, přímo panikařil (jak vzpomíná již citovaný Felip Martinez.) To vše se ale lidem z jeho okolí zdá významné až při pohledu zpět.

V soukromí byl Artem Šmyrev znuděný a frustrovaný životem v utajení. „V práci žádný skutečný úspěch,“ hlásil manželce v další textové zprávě. „Dva roky nejsem tam, kde už bych měl dnes být.“ Jeho žena a kolegyně z tajných služeb Irina Šmyreva pro něj ale v Řecku, na druhé straně světa, neměla pochopení: „Jestli si chtěl vést normální rodinný život, tak ses rozhodl špatně.“ Uznala nicméně, že jejich život neodpovídá tomu, co si představovali. „Slíbili nám něco jiného, něco lepšího než tohle,“ napsala. „Oklamali nás stejně jako jiné lidi. Je to nečestné a nekonstruktivní.“

Citované textové zprávy pocházejí z dokumentů, které Brazilci sdíleli s kolegy ze zahraničních zpravodajských služeb a do nichž měl deník The New York Times možnost nahlédnout. Byly odeslány v srpnu 2021 a pak byly nalezeny ve Šmyrevově telefonu. O šest měsíců později Rusko napadlo Ukrajinu, což vedlo zpravodajské služby po celém světě k užší spolupráci s cílem rozrušit kremelskou špionáž.

Životy ruských špionů rozmístěných po celém světě se propadly do chaosu. Nejprve byl několik týdnů po invazi zatčen Sergej Čerkasov, údajný stážista mířící k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Následně se v Norsku objevil a byl zatčen Michail Mikušin, kterého brazilské úřady rovněž prověřovaly. Další dva agenti pracující v hlubokém utajení byli zadrženi ve Slovinsku, kde žili pod argentinskou krycí identitou.

Na konci roku 2022 se agenti dostali na stopu Artema Šmyreva, důkladně rozkryli „jeho“ identitu Gerharda Daniela Campose Witticha a zjistili, že jeho matka zemřela bez toho, aniž porodila dítě, a jeho otce se nepodařilo najít. Koncem prosince už si byli téměř jisti, že odhalili ruského ilegála.

Pokud se Šmyrev bál, nedal to nijak najevo. Kolegovi, s nímž večeřel během prosincového podvečera v módní čtvrti Botafogo v Riu, sdělil, že odjíždí na měsíc do Malajsie. A jak dosvědčil anonymně bývalý zaměstnanec firmy, působil uvolněně. Ze země utekl jen několik dní před tím, než se federální policii podařilo odhalit jeho identitu.

Brazilské agenty to ohromilo – tolik práce, a jemu se podařilo upláchnout. Ruský špion si koupil zpáteční letenku s datem 2. února 2023, na což byli Brazilci připraveni. Opatřili si zatykač a povolení k prohlídce všech adres, na kterých se Šmyrev zdržoval. Nikdy se však nevrátil.

Co je horší než zatčení?

Šmyrev nebyl jediným ruským špionem, který Brazilcům proklouzl mezi prsty. Zhruba třicetiletí manželé Manuel Francisco Steinbruck Pereira a Adriana Carolina Costa Silva Pereira v roce 2018 utekli do Portugalska – a tam zmizeli. Dost jich zřejmě je nebo bylo v Uruguayi; třeba žena vystupující pod jménem Maria Luisa Dominguez Cardozo, která měla brazilský rodný list a později získala uruguayský pas. Nebo další manželský pár tvořili Federico Luiz Gonzalez Rodriguez a Maria Isabel Moresco Garcia, modrooká blondýna, která se vydávala za modelku.

Nejslibnějším cílem pro zatčení se po určitou dobu zdál být klenotník Eric Lopes, kterého policie odhalila jako ruského špiona jménem Alexandr Utěkin. O jeho byznysu byla v roce 2021 řeč dokonce v brazilském televizním pořadu Úspěšní podnikatelé, kde se o něm zmiňovali jako o „odborníkovi na drahé kameny“. Moderátorka pořadu však v rozhovoru pro NYT uvedla, že účast si zaplatil sám Lopes a že klenotník působil jako podivín. Mluvil portugalsky „jako gringo“ – jak se v Brazílii přezdívá bílým cizincům – a odmítal vystupovat před kamerou. Ve vysílání ho tedy zastoupil jeden z jeho zaměstnanců, který však o byznysu nevěděl téměř nic.

„O co tu jde, říkala jsem si tehdy,“ vzpomínala moderátorka. Když pak federální agenti dorazili do jeho obchodů, nenašli ani stopu po Lopesovi, ani po zlatu či drahých kamenech, které předtím inzeroval na Instagramu. V jeho podniku ve městě Brasília nyní sídlí pojišťovna, na adrese v Sao Paulu, naproti pobočce brazilské vojenské policie, realitní kancelář.

Vyšetřovatelé se domnívají, že podnikání existovalo jako zástěrka a mělo posílit jeho brazilskou identitu. Podle pracovníka jedné západní zpravodajské služby, který je s případem obeznámen, strávil Alexandr Utěkin po odjezdu z Brazílie nějaký čas na Blízkém východě. Není známo, kde se nachází dnes, nicméně zpravodajci si myslí, že se spolu s dalšími vrátil do Ruska.

Není ani jasné, zda ruské špiony k úprku z Brazílie ponoukla konkrétní událost. Vzhledem k tomu, jaká se po ruské invazi soustředila na Moskvu pozornost, dospěli nejspíš podle zpravodajských expertů jejich šéfové k závěru, že rizika přesáhla únosnou mez.

To pro brazilské agenty z týmu Operace Východ znamenalo, že přes nespočet hodin strávených odhalováním jmen neměli žádný případ – s výjimkou obvinění z padělání dokumentů proti Čerkasovovi. O své poznatky se však podělili s dalšími zpravodajskými službami.

A když jejich důstojníci informace porovnali s databází známých ruských zpravodajských agentů, umožnili Brazilcům připojit k falešným identitám skutečná jména. Podle informací dvou západních služeb se třeba ukázalo, že pár žijící v Portugalsku pod jménem Pereira jsou ve skutečnosti Vladimir Alexandrovič Danilov a Jekatěrina Leonidovna Danilova.

V geopolitice zachovává Brazílie dlouhodobě neutralitu. Dokonce i po ruské invazi na Ukrajinu udržoval jihoamerický obr s Moskvou přátelské vztahy. Skutečnost, že Kreml využil brazilského území pro rozsáhlou špionážní operaci, tak byla vnímána jako zrada, která si žádala reakci. Jeden z čelných vyšetřovatelů brazilské policie popsal NYT zvažování, jak by takový signál měl vypadat: „Dali jsme hlavy dohromady a řekli si: Co je ještě horší, než když vás zatknou jako špiona? Když vás jako špiona odhalí.“

A přišli s odvážným nápadem, že by mohli Putinovy agenty odkrýt s pomocí největší policejní organizace na světě, Interpolu. Tato odplata se vyznačovala jistou ironií: Putin léta s databázemi Interpolu manipuluje, aby mohl pronásledovat disidenty a politické oponenty.

Loni na podzim tedy Brazilci vydali a do všech 196 členských zemí rozeslali sérii tzv. modrých oznámení – záznamů, v nichž se žádá o další informace o uvedených osobách. Obsahovaly jména, fotografie a otisky prstů ruských špionů včetně Šmyreva a Čerkasova.

Interpol je nezávislý orgán a neřeší politicky citlivé otázky typu špionáže, s čímž se Brazilci vyrovnali informací, že Rusy vyšetřují kvůli používání falešných dokumentů. Uruguay vydala podobná varování o osobách, které podezřívala, že v zemi vykonávaly špionáž pro Rusko pod brazilskou identitou. Podle zpravodajců šlo o Romana Olegoviče Kovala, Irinu Alexejevnu Antonovu a Olgu Igorevnu Ťutěrevu. Koval s Antonovou tvořili manželský pár a z Brazílie odletěli do Uruguaye náhle v roce 2023. Posledním známým místem pobytu Ťutěrevy byla Namibie.

V oznámeních sice nefigurovala skutečná jména osob, ale obsahovala fotografie a další identifikační údaje. Jejich totožnost je tak zaznamenána v policejních databázích a jejich pravá jména znají špionážní služby. To ve výsledku znamená, že s největší pravděpodobností již nikdy nebudou moci pracovat jako špioni v zahraničí.

Ve vězení je dnes pouze Sergej Čerkasov, který byl za falšování dokumentů odsouzen na patnáct let, ale trest mu byl snížen na pět. Ve zjevné snaze dostat ho domů před uplynutím trestu ruská vláda prohlásila, že je hledaným drogovým dealerem, a požádala o jeho vydání.

Brazilci se však rychle ohradili. Státní zástupci namítli, že pokud jde o drogového dealera, pak by měl naopak v Brazílii zůstat co nejdéle, aby mohla být jeho činnost řádně vyšetřena. Jinak by už mohl být propuštěn, dál však zůstává ve vězení v hlavním městě Brasília.

Něco teď o mně uslyšíte

Šmyrev z Brazílie odjel na konci roku 2022. Nějakou dobu poté zůstal v kontaktu s přáteli a brazilskou přítelkyní, začátkem ledna 2023 se však odmlčel. „Celé týdny nepřišla jediná zpráva… Nevěděli jsme, co dělat,“ popsal situaci Felipe Martinez.

Šmyrevova přítelkyně požádala o pomoc při jeho hledání ve facebookové skupině Brazilci v Kuala Lumpuru. „Zahájili jsme detektivní pátrání,“ řekl NYT Martinez. „Prohledávali jsme internet, obvolávali policejní stanice, velvyslanectví, hotely v Kuala Lumpuru. Nemohli jsme ho najít.“

Když Šmyrev v únoru 2023 neseděl v letadle, v němž se měl vrátit do Brazílie, pátrání převzala brazilská policie a objevila několik elektronických zařízení, která obsahovala důležité osobní údaje – včetně textových zpráv s manželkou, ruskou špionkou. A v trezoru 12 tisíc dolarů v hotovosti.

To vše naznačuje, že se plánoval do Brazílie vrátit. Stejně jako v ostatních případech přitom zůstává záhadou, proč tak neučinil ani proč ze země tak narychlo odjel. Přibližně ve stejné době ovšem jeho ruská manželka podobně nečekaně odjela z mise v Řecku a později ji odhalily tamní úřady.

Šmyrevovi přátelé dnes znají celou pravdu, přesto jim podle jejich slov chybí. Martinez si představuje, že se s ním ještě někdy setká: „Zaletím do Petrohradu. Budu stát u pultu. Požádám o vodku. A on bude na druhé straně.“ A oba muži na sebe v jeho fantazii navzájem kývnou.

Posledním kontaktem Artema Šmyreva s Brazílií byl podle Martineze telefonát přítelkyni. Byl smutný, možná i plakal. „Uslyšíš teď o mně spoustu věcí, ale rád bych, abys věděla, že jsem neudělal nic tak hrozného, jak o mně budou tvrdit. Rozhodně jsem nikoho nezabil,“ řekl jí prý Šmyrev.

„Jen mě dohonila moje minulost,“ dodal.

This article originally appeared in The New York Times © 2025 The New York Times Company