Komentář

Jak slavit tu zvláštní směs radosti a smutku, jež v sobě pojí výročí „osvobození“?

Osmdesát let od konce druhé světové války dává opět šanci zkoumat lekci, již nám zanechala. Potřebujeme jí porozumět víc než kdy dřív

Marek Švehla

respekt.cz/tydenik/2025/19/jak…

Je to docela úleva, že se nebudeme tento týden propadat hanbou při pohledu na českého prezidenta, jak stojí někde na Rudém náměstí v Moskvě a v podivné společnosti vzdává hold nejnebezpečnější armádě světa. Právě tak to dělala předchozí hlava státu před pěti nebo deseti lety, kdy se slavilo 75. a 70. výročí konce války. Letos česká delegace na rozdíl od Slováků do Ruska nepoletí, ale o to víc můžeme přemýšlet, jak si 80. výročí – stále stěžejní události naší doby – připomenout.

Co si pamatuji, tak nám to nikdy příliš nešlo. Oslavy konce nacistické okupace měly za vlády komunistů nesnesitelný odér holdu jiným okupantům, kteří sem dorazili v roce 1968. Během těch oslav byly ulice plné jejich rudých vlajek a rudých nápisů slibujících, že tady zůstanou „na věčné časy a nikdy jinak“. Věčnost byla nakonec kratší, než se plánovalo, starosti s oslavami konce druhé světové války ale zůstaly. A z podobných důvodů jako dřív.

Nacismus jako zkouška

Druhá světová válka byla největším střetem armád v dějinách lidstva, během nějž zahynulo podle odhadů šedesát milionů lidí a došlo k prvnímu organizovanému vyhlazování určitého národa metodami moderní průmyslové společnosti. Zároveň tato válka vytvořila nové uspořádání světa, jež vydrželo čtyři desítky let.

U rozpoutání války stály Německo, Japonsko, Itálie a v menší míře i Rusko. Ovšem zatímco Němci plně pochopili a uznali zločiny své minulosti, a to samé, jen pomaleji, uznali i Italové a Japonci, ruské vedení nikoli. Stát, který se až příliš snadno zabydlel ve své roli největší oběti nacismu, protože během pěti hororových let ztratil možná až dvacet šest milionů životů svých obyvatel, však stál u zrodu celé té hrůzy a nese za ni svůj díl odpovědnosti.

Příběh celé války je totiž jiný, než jaký nám do roku 1989 vyprávěli ve škole. Tam nám zatajili, že v srpnu 1939 uzavřely Německo a Sovětský svaz smlouvu o neútočení a rozdělily si mezi sebou východní Evropu. Sovětský vůdce Josif Stalin hned nato obsadil východní Polsko, dále Pobaltí, část Rumunska, východ Finska. A protože Finsko se jako jediné bránilo, Stalin jej vzal během zimy 1939–1940 útokem, který ovšem skončil fiaskem.

Pro postkomunistickou Evropu, jíž jsme byli součástí a která kvůli společné historii uvěznění v sovětské říši budila zdání určité celistvosti, tedy neexistuje jednotný válečný narativ. Pro Polsko je druhá světová válka obdobím napadení ze dvou stran dvěma totalitami, jichž se zbavilo teprve po více než čtyřiceti letech. Naproti tomu československý narativ se nesl v duchu okupace německou armádou a čekání na její porážku. Přitom tady samozřejmě šlo o test v trvání na principech, na nichž předchozí demokratický režim stál a byl na ně pyšný.

Nutno říct, že v této zkoušce naše společnost ne vždy uspěla. Češi sice přímo neorganizovali vydání svých židovských spoluobčanů nacistům k zavraždění ve vyhlazovacích táborech, jako to udělali Slováci, ještě před válkou však za tzv. druhé republiky po Mnichovu zapáleně vylučovali své židovské kolegy ze stavovských organizací a české protektorátní četnictvo se podílelo na provozu táborů, kam byli před transportem do Osvětimi svezeni čeští Romové.

Vrchol evropské kultury

Dnes už víme, že neschopnost postsovětského Ruska uznat chyby své minulosti byla důležitým a bohužel v podstatě ignorovaným signálem toho, co stát vedený pevnou rukou důstojníka KGB Vladimira Putina chystá. Patřičnou pozornost a obezřetnost nevyvolal ani fakt, že Putin pakt Molotov-Ribbentrop, v rámci něhož si nacisti a komunisti rozdělili Polsko, a tedy i následný ruský útok na Polsko či Pobaltí otevřeně obhajoval.

Opět tedy stojíme před dilematem, jak poděkovat za „osvobození“ principiálně stejnému agresorovi, jakým byli nacisti.

V době, kdy Rusko vytrvale a brutálně usiluje o likvidací Ukrajiny a oživuje vzpomínky mimo jiné i na konkrétní události druhé světové války, jsou namístě námitky, jak to vlastně tehdy s oním osvobozením bylo. Rudá armáda, její konkrétní vojáci nás zbavili nacismu a beze sporu si zaslouží náš vděk. V širším pohledu však stojí koncept „osvobození Sovětským svazem v květnu 1945“ na hliněných nohách. Skutečnost je taková, že nás Stalin odebral nacistům, aby s aktivní pomocí většiny zdejší společnosti během voleb v roce 1946 dosadil do čela státu na slovo poslušné kolaboranty, a žádná „svoboda“ se „na věčné časy“ nekonala.

Výsledek připomínání si 80. výročí konce války však dává příležitost hledat i další, možná ještě podstatnější lekce, jež přinesla. Z pohledu toho nejtragičtějšího, co se v letech 1940–1945 stalo, tedy cílené promyšlené likvidace šesti milionů Židů, někteří historici jako jedno z poučení zastávají názor, že svět měl vyvinout mnohem větší úsilí, jak se válce vyhnout. Takový závěr se nabízí. Zároveň podobné úvahy se dnes prakticky nedají promýšlet ve všech souvislostech: s rozjetým nacistickým režimem nebyla dohoda možná a nikdo neví, jak by vypadala Evropa a svět, pokud by se nacisté udrželi u moci a svou zvrácenou politiku postupně realizovali.

Mnohem srozumitelnější lekcí tedy je, že demokratické státy se musejí vyzbrojit a umět ozbrojené agresi odolávat. Hitlerova válka nás taky učí, že s jídlem roste chuť a agrese, která zpočátku dopadne na malé státy, se dřív nebo později rozšíří i na ty větší.

Hitlerova válka také poučuje o síle demagogie a nenávisti, které dokážou v těžkých časech vyrůst do dříve nepředstavitelných rozměrů. Zatímco kořeny první světové války se ztrácejí v mocenské zákulisní politice tehdejších mocností, druhá světová válka ukázala sílu motivovaného jedince, který se s pomocí oblouzněné společnosti dokáže doslova z nuly dostat do čela totalitní válečné mašinerie připravené ovládnout Evropu. Žádný politický manipulátor ze sebevíc okrajového mítinku proto po zkušenosti s Hitlerem nebude dost směšný, abychom nebrali jeho opakované výhrůžky vážně.

Zkrátka ani vrchol evropské kultury, jímž před nacismem Německo bylo, není dost odolný proti demagogii a nenávisti, aby nemusel proti nim dlouhodobě vytvářet obranu. Každá společnost musí někde hluboko ve své kolektivní mysli počítat s tím, že v ní existuje hrozba koncentračních táborů pro nepohodlné lidi, a nikdy se této hrozbě nepřestat bránit. Slovy britského válečného hrdiny a vojenského historika Michaela Howarda druhá světová válka ukázala, že dosažení bezpečného míru s udržením svobody je „úkol, na němž je třeba pracovat každý den našeho života“.

I v české ulici

Pokud nás tedy války obecně učí, jaká je cena míru, pak druhá světová nás poučila, jaká je cena dlouhodobě udržitelného míru. To dokazuje fakt, že po roce 1945 zažila Evropa nejdelší mírové období ve svých moderních dějinách, nutno však dodat, že šlo o mír zabezpečený jadernými hlavicemi a zadrátovanou frontovou hranicí studené války.

Nekončící ruské úsilí zničit Ukrajinu toto období míru ukončilo. Vrací se čas, kdy je každá rada lidí s válečnými zkušenostmi drahá. Například bývalý ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba před týdnem v rozhovoru pro Respekt varoval, abychom nedělali stejnou chybu jako oni, Ukrajinci, když si mysleli, že válka je něco, co se vyskytuje v Africe nebo na Blízkém východě, ale „nikdy se nemůže objevit v našich ulicích“. Ukrajinci už vědí, že může. A každému za ukrajinskými hranicemi se vyplatí lidem s touto draze zaplacenou zkušeností naslouchat.

Vlastní, i když jen zprostředkovaně, „osobní“ prožitek války totiž rychle ztrácíme. Lidem, kteří si z vlastního života mohou pamatovat, že se válka může objevit i v „české ulici“, je už víc než 85 let. A tuto končící osobní zkušenost s válkou nahrazuje pocit „nám se to nemůže stát“. Jenže právě tím roste pravděpodobnost, že může. Ukazují to i události kolem, jež s válkou souvisejí – například když lidé kolem Donalda Trumpa otevřeně dodávají kuráž německým neonacistům, ať se nebojí ukázat sebevědomí. Jako by vůbec netušili, co se v Německu před osmi desítkami let stalo.