Autor: @Gavin N. Harris

USA, Evropa a svět V posledních letech se rozvinul narativ, že USA pomáhají Evropě (a potažmo celému světu) a nedostávají za to nic zpět. Případně, že na to průměrný Američan doplácí. Rád bych v dnešním vlákně uvedl tuto představu na pravou míru.

Zdrojové 🧵: Gavin N. Harris

Kde nejlépe začít? Na samém začátku. Americká válka za nezávislost Osm let bojovali Američané za nezávislost a za to, aby se zbavili britského jha. Ale nebojovali sami. A především, sami by nezávislost vybojovat nedokázali. Nově vzniklým USA připluli na pomoc Evropané.

Především pak Francie, která nasadila více než deset tisíc vojáků a především na boj proti britským flotilám a zásobování britských vojáků v Americe nasadila svou vlastní flotilu. Později podobným počtem vojáků přispěli i Španělé a menší jednotky vyslali Nizozemci.

Ano, můžete říct, že tyto země samozřejmě hájily i své zájmy a chtěli uškodit Velké Británii, ale copak je to jinak, když někomu jde na pomoc USA? Stručně řečeno: Nebýt Evropanů, existence USA by měla pouze jepičí život a nic dalšího by nebylo.

Válka roku 1812 V tomto roce vypukl další konflikt mezi USA a Velkou Británií a ač se žádní Evropané ve válce na straně USA přímo neangažovali, mohou Američané mluvit o velkém štěstí, že ve stejné době vázal zásadní množství britských sil v Evropě Napoleon.

Ve 20. a 30. letech 19. století vedli Američané mnoho válek proti pirátům v mořích kolem Indie, v Karibiku či v Mexickém zálivu a na jejich straně bojovaly i evropské flotily. Například Britů, Dánů, Španělů či Nizozemců.

Na přelomu 19. a 20. století proběhlo v Číně tzv. boxerské povstání a Američané bojovali v osmičlenné koalici s mnoha evropskými národy a Japonci proti Číňanům.

Následuje americká intervence do první světové války. Ve větších počtech se Američtí vojáci dostali na frontu v Evropě až v posledním roce války. USA již tehdy procházeli jednou z mnoha vln tzv. amerického izolacionismu.

Menší americké jednotky se zúčastnily i neúspěšných intervencí Dohody v řecko-turecké válce a v ruské občanské válce.

Americká role v druhé světové válce je velmi dobře známa a není třeba ji příliš rozebírat. Jen je vhodné dodat, že do války v Pacifiku se zapojili až po japonském útoku na Pearl Harbor a do války v Evropě až poté, co Hitler osobně vyhlásil USA válku.

V řecké občanské válce Američané spolu s Brity bojovali proti komunistickému povstání. Američané rovněž sehráli důležitou roli v blokádě Berlína, avšak nelze zapomínat na Brity, Francouze, Kanaďany či Australany.

V roce 1950 vypukla válka v Koreji, které pod mandátem OSN přišli Američané na pomoc. Ale ani Evropané si neřekli, že je to válka na druhé straně světa a proč by nás to mělo zajímat. Naopak. Války se, samozřejmě v menších počtech, zúčastnili Britové, Francouzi, Nizozemci...

Turci, Řekové, Belgičané a pár vojáků poslalo i Lucembursko. Z neevropských zemí se zapojila například Kanada, Austrálie, Nový Zéland či Thajsko.

Ani do války ve Vietnamu nešli Američané sami, jak je to obvykle prezentováno. A ač se války neúčastnili přímo Evropané, tak například Austrálie vyslala na 50 000 mužů a vděčná Jižní Korea dokonce nasadila celkově na 300 000 vojáků.

Během války v Perském zálivu bojovalo na straně USA (pod mandátem OSN) několik desítek národů (a rozhodně se nejednalo o malé počty), včetně českých vojáků.

Američané, Evropané a rovněž některé jiné národy světa bojovaly bok po boku v 90. letech 20. století například v Somálsku či třeba během intervence v Bosně a Hercegovině a později v Kosovu.

Do 21. století vstupujeme 11. září 2001. Zde se hodí dodat, že právě v návaznosti na 11. září došlo poprvé a zatím naposledy v historii NATO k aplikaci článku 5. Všechny ostatní země NATO se zavázaly, že USA v této nesmírně těžké chvíli pomohou tak, jak nejlépe dovedou.

A tak také učinily. Válek v Iráku a Afghánistánu se zúčastnila velmi široká koalice států. A samozřejmě i čeští vojáci. A i čeští vojáci zde byli v boji proti terorismu padli. Evropané (a další národy) bojovali s Američany bok po boku za správnou věc.

Z výše uvedeného seznamu válek a konfliktů plyne, že Američané a Evropané si vždy vzájemně pomáhali a stále pomáhají. Ano, můžeme vést spoustu debat o šíři zapojení a všech ostatních aspektech, ale když Američané zavolají o pomoc, nebývá Evropa hluchá a slepá.

Rovněž bych dodal, že je naivní se domnívat, že velké americké výdaje na obranu jsou zde kvůli Evropě. Ministerstvo obrany USA je největší zaměstnavatel na světě a americký vojensko-průmyslový komplex dává práci mnoha milionům Američanů. A spoluvytváří bohatství země.

A závěrem bych chtěl vyvrátit ještě jeden hojně šířený narativ: "USA nic Ukrajině nedluží." To je čistá lež. Spojené státy spolu s Velkou Británií, Francií, Ruskem a Ukrajinou podepsali dohodu, že pokud se Ukrajina vzdá jaderných zbraní bude garantovaná její bezpečnost.

A rovněž, že budou garantovány ukrajinské hranice. Rusko Budapešťské memorandum porušilo ve chvíli, kdy obsadilo před 11 lety Krym. V tu chvíli vyvstala pro Spojené státy a Velkou Británii jasná povinnost a jednoznačný morální závazek, pomoci Ukrajině.

Tomuto závazku ani jedna země adekvátně nedostála. Zde se pak nabízí otázka, co si myslet o závazcích, které pro USA vyplývají ze severoatlantické smlouvy podepsané v roce 1949, když pro ně nic neznamenají závazky ujednané v roce 1994.

Ano, lze celkem úspěšně namítnout, že se jedná o jinou podobu smluv, jinou podobu dohod. Ale neplatí snad, že slovo tak význačné velmoci jako je USA prostě musí platit? Že jednoznačná dohoda, která byla uzavřena, musí být naplněna? V mezinárodní politice jde o důvěru.