Rozhovor

Můžete vědět všechno na světě, ale pokud to neumíte sdělit, lidi nezměníte

Oceán může být v boji s klimatickou změnou naším největším spojencem, říká režisér a blízký spolupracovník Davida Attenborougha Colin Butfield

Clara Zanga

respekt.cz/rozhovor/ocean-muze…

Režisér a producent Colin Butfield je dlouholetým spolupracovníkem Davida Attenborougha. Připravil s ním i nejnovější dokument Oceán a stejnojmennou knihu, která vyšla v češtině v nakladatelství Práh. V rozhovoru pro Respekt mluvil o tom, že se oceán uzdravuje rychleji než souše, proč nejíst ryby získané pomocí tažných sítí, a zmínil i dobré zprávy z vodní říše.

S Davidem Attenboroughem spolupracujete již několik let. Co jste se naučil o naší planetě od člověka, který tu prožil už skoro století a celý život ji bedlivě pozoroval?

Díky tomu, jak hodně David cestoval a jak dlouhý život prožil, toho nejspíš z přírody viděl více než kdokoli před ním. Byl svědkem fantastických proměn, objevů, ale také destrukce a toho, že na mnoha místech už není zdaleka tak bohatý život jako kdysi. Zároveň si myslím, že se nikdo neumí na lidi tak dobře napojit skrze vyprávění. David vás příběhy o přírodě zasáhne jak intelektuálně, tak emocionálně, ať jste desetileté dítě nebo uznávaný odborník. Můžete vědět všechno na světě, ale pokud to neumíte lidem sdělit, nezměníte je. To jsem se od něj naučil.

Je David Attenborough stále optimistický, i když, jak jste zmínil, viděl za svůj život v přírodě mnoho destrukce?

Není naivní, ale je optimistický. Kromě ničení totiž viděl i zotavování. V knize píšeme o tom, jak byl v roce 1981 natáčet rypouše na ostrově Jižní Georgie v Antarktickém oceánu. Pamatuju si, že jsem se na to díval v televizi. Na obrazovce to vypadalo skvěle. Jenže skutečnost byla taková, že tehdy ještě ve velkém probíhal komerční lov velryb a tuleňů, čímž byla tato oblast velmi poškozená. Nyní jsou ostrov a okolní vody mnohem bohatší než v době, kdy tam filmoval poprvé. Myslím, že to mu dodává optimismus.

V novém dokumentu David Attenborough říká, že jeho naděje se vztahuje především k oceánu. Během svého dlouhého života prý nabyl přesvědčení, že klíč k řešení klimatické krize není na souši, ale ve světových vodách. Proč?

Má to dva hlavní důvody. Prvním je to, že oceán reguluje naše klima a již absorboval velké množství oxidu uhličitého, který jsme vyprodukovali. Kdyby tomu tak nebylo, planeta by už dávno byla mimo jakoukoli kontrolu. Druhým je to, jak rychle se dokáže ekosystém oceánu uzdravovat. Život v pobřežních vodách se může obnovit mnohem rychleji než život na souši. Dám příklad. Právě teď v době našeho rozhovoru jsem ve Walesu ve Velké Británii. Kdybychom tady vyňali z běžného hospodaření kus zemědělské půdy a nechali ji padesát let netknutou, začal by se na ní pomalu obnovovat lesní porost, ale ani zdaleka by to nepřipomínalo původní les. Pokud bychom ponechali bez zásahů pobřeží a vůbec bychom ve vodách nerybařili, chaluhový les a mořská tráva by zde vyrostly už za patnáct let. Zotavení oceánu je velmi rychlé, a pokud mu k tomu dáme prostor, může být naším velkým spojencem v boji s klimatickou krizí.

Masivní polykání oxidu uhličitého v minulých desetiletích však muselo oceán značně proměnit, nebo ne?

Ano. Změnilo se pH oceánu, stává se kyselejším. To ovlivňuje hlavně živočichy s krunýři, jako jsou želvy nebo krabi. Kyselá voda jim znemožňuje je formovat tak dobře, nebo je dokonce rozpouští. Také korálové útesy kvůli tomu nejsou tak zdravé a v zásadě erodují zevnitř. Oceán navíc pohlcuje teplo. Oceánské vlny veder jsou kvůli tomu delší a intenzivnější, což způsobuje bělení korálů. Dochází k němu, když jsou korály v jakémkoli stresu, tedy i tepelném. Jakmile se podmínky vrátí do normálu, korály se uzdraví, ale intervaly normality jsou čím dál kratší. Pokud se korál nestihne uzdravit, tak odumře.

Čím to je, že se oceán uzdravuje rychleji než souše?

Je to taková jeho superschopnost. Částečně je to tím, že živiny ve vodě volně proplouvají, protože jim nestojí v cestě žádné člověkem vytvořené bariéry, jak je tomu na souši. Navíc když se na zemi rozhodneme chránit nějakou oblast, mají z toho prospěch jen rostliny a živočichové, kteří žijí přímo v ní. V oceánu z toho čerpá i široké okolí. Ryby nebo humři totiž mají, na rozdíl od savců, s tím, jak stárnou a rostou, víc a víc mladých. Takže čím delší život mají možnost prožít, tím víc jich je. Mladí jsou pak unášení oceánskými proudy a dostávají se i mimo chráněnou oblast, rekolonizují další místa a tím je podporují.

Takže v oceánu nemůžeme napáchat tolik škody jako na souši?

To můžeme, ale dokud jsme nezlikvidovali všechno, máme šanci to napravit. Proto je to teď tak důležité. Poškodili jsme velkou část oceánu, ale stále je dost oblastí, které jsou jakžtakž v pořádku. Takže kdybychom se teď rozhodli chránit třeba třetinu světových vod, zotavení by mohlo být neuvěřitelné. Ale pokud propásneme ten správný moment, už může být pozdě.

Pod vodou, v restauraci a v supermarketu

Váš tým jako první filmařsky zachytil rybolov tažnou sítí, což je jedna z nejničivějších praktik, které lidé v oceánu páchají. Tažná síť s sebou bere v podstatě vše, co jí přijde do cesty. Jak se vám podařilo záběry pořídit, aniž byste se vystavili nebezpečí?

Nejprve jsme si mysleli, že už to někdo musel zachytit, ale našli jsme jen roztřesené záběry ze sportovní GoPro kamery, které absolutně neukazují rozsah tohoto problému. Rozhodně jsme to tedy chtěli natočit. Je to nejničivější forma rybolovu a lidé to dosud pořádně neviděli. Podařilo se nám spojit se s vědci, kteří zrovna dělali výzkumný projekt o dopadech tažného rybolovu. Simulovali jej kontrolovaným způsobem v oblasti, jež už byla předtím dost zničená. Pracovali jsme s nimi několik měsíců a přemýšleli, jak záběry pořídit. Nejprve jsme chtěli někoho poslat pod vodu, ale bylo by to moc nebezpečné právě proto, že obrovská síť tažená po mořském dně s sebou bere vše. Nakonec jsme ke kamerám vytvořili pouzdra, tak aby mohly být připevněny k síti, případně ležet na mořském dně, dokázaly stabilně snímat a přežily všechny nárazy.

Existuje mnoho článků o tom, že by tažný rybolov měl skončit. Proč k němu stále dochází a co s tím můžeme udělat?

Na individuální úrovni je těžké s tím něco udělat. Ale přímořské státy s tím mohou udělat hodně. Kde žijete?

V Česku, tady žádné moře nemáme. Ale i my jíme ryby. Možná s tím můžeme něco udělat jako konzumenti?

To je naprostá pravda. O většinu ochrany se musejí postarat vlády přímořských států, které musejí vytvořit chráněné mořské oblasti se zákazem tažného rybolovu. Ve Velké Británii formálně chráníme asi dvacet procent pobřežních vod, jenže je v nich stále povolen tento druh rybolovu, takže fakticky vůbec chráněné nejsou. Přímořské státy proto musejí zavést opravdovou ochranu se zákazem tažného rybolovu. Jako konzumenti pak můžeme odmítat takto získané ryby, bez ohledu na to, kde žijeme. Je ale složité to po supermarketech nebo restauracích požadovat.

Protože ani ony samy o původu ryb nevědí?

Ano. Právě proto je důležité změnit zákony. V supermarketu nemáte šanci to poznat.

Existují země, které už tuto formu rybolovu zakázaly?

Úplný zákaz neplatí nikde, ale jsou země, které chrání okolo třetiny svého pobřeží a používání tažných sítí v těchto oblastech zakazují, třeba Kostarika nebo Kolumbie. Také v okolí havajského ostrova Midway se dříve ve velkém rybařilo a oblast byla velmi poničená. Dnes je tam tažný rybolov zakázaný a je jednou z nejvíce biodiverzivních částí oceánu. Žije tam největší kolonie albatrosů na světě, spousta žraloků, želv a tuňáků. Došlo zde k mimořádně úspěšnému zotavení.

Máte z oceánské říše ještě nějaké další dobré zprávy, které nás mohou povzbudit?

Hned několik. Asi nejlepším příkladem, který uvádíme i v knize, jsou velryby. Když jsem chodil do školy, na konci sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let, velryby se stále lovily po tisících, a většina druhů velryb byla na pokraji vyhynutí. Třeba velryb modrých jsme zabili 95 procent. V roce 1986 se lov velryb zakázal a od té doby jejich počty neuvěřitelně narostly. Keporkakové už jsou skoro na stejných číslech jako před tím, než se začali lovit. Velryby pak navíc pomáhají celému oceánu. Za potravou se potápějí do velkých hloubek. Jejich trus je velmi bohatý na živiny, takže podporuje růst fytoplanktonu, a ten zase pohlcuje oxid uhličitý. Zooplankton se fytoplanktonem nakrmí a celý potravní řetězec začíná znovu.

Kolektivní paralýza

V knize vysvětlujete, že život na Zemi začal rozkvétat až ve stabilním holocénu, tedy v geologickém období, ve kterém už téměř 12 tisíc let od poslední doby ledové žijeme. Předtím tady byl méně stabilní pleistocén s obrovskými klimatickými změnami a – jak píšete – nyní možná vstupujeme do nové doby, nestabilního antropocénu. Není tedy střídání stabilních a nestabilních období přirozené, nepřišlo by i bez zásahu člověka?

Ano, pro Zemi je to naprosto normální, za poslední čtyři miliardy let takovými výkyvy prošla několikrát. Člověku se ale dosud dařilo pouze v holocénu. I předtím tady byli lidé jako vy a já, ale na celé planetě jich bylo jen okolo milionu. Dramatické změny ročních období hubily celé lidské skupiny. Holocén bylo jediné období, v němž naše civilizace skutečně vzkvétala. Takže z lidského pohledu je nestabilita opravdu nežádoucí. Oproti předchozímu střídání stabilních a méně stabilních období je současná změna velmi rychlá. To, co by normálně trvalo tisíce let, se stalo za století. To je problém pro veškerý život na planetě, ale zejména pro nás.

Možná naše civilizace nemůže vzkvétat donekonečna.

Určitě je možné, že kdekoli se ve vesmíru vyvinul inteligentní život, nakonec sám sebe vyhubil.

Ale můžeme to zpomalit.

Ano. Rychlost změny je děsivá. Kdybychom k ní tak masivně nepřispívali, mohli jsme v klidu pokračovat třeba dalších sto, dvě stě tisíc let, to nikdo neví. Máte pravdu, že nakonec by ke změně směrem k větší nestabilitě došlo, ale měli bychom ještě spoustu času.

Na filmy Davida Attenborougha jste prý koukal jako malý s rodiči. Kdy jste se s ním poprvé setkal osobně a jak začala vaše spolupráce?

To bylo asi před dvaceti lety, zhruba v období, kdy vyšel Život savců (film Davida Attenborougha z roku 2002 – pozn. red.). Pracoval jsem tehdy u organizace World Wildlife Fund zaměřené na ochranu přírody. David tuto organizaci spoluzakládal a byl členem představenstva. Jednou jsme zabředli do rozhovoru o tom, že umění vyprávět a snahy o ochranu přírody by se měly doplňovat. Že je nesmyslné říkat lidem, co mají dělat a do čeho investovat, aniž bychom se pokusili změnit jejich vztah k přírodě. Od té doby jsme spolu pracovali na několika menších projektech. Prvním velkým společným projektem byl seriál pro Netflix z roku 2019 jménem Naše planeta. Od té doby byla i těch velkých věcí spousta.

Považujete se za jeho následovníka?

Myslím, že nikdo nemůže být tak úplně jeho následovníkem. Jeho život a kariéra jsou naprosto jedinečné. Natáčel snad sedmdesát let. Za tu dobu se celý žánr filmu o přírodě proměnil a vyrostl, objevily se nové platformy i filmové techniky. Je nenahraditelný. Doufám ale, že budu pokračovat ve vyprávění o tom, jak spolu lidé a příroda interagují. To jsem se od něj naučil.

Když jsme u vypravování coby nutné podmínce pro změnu, jste také zakladatelem otevřené knihovny filmových záběrů Open Planet. Máte nějaké pozitivní příklady toho, kdy dobře filmově podaný příběh přispěl ke změně?

Když vypustíme velký projekt, jako je Oceán, najednou máme mnohem více pozornosti médií. Pak se chvíli mluví o tažném rybolovu nebo o ochraně oceánu. Ale trvá to relativně krátce, a pokud se nepodaří něco změnit během tohoto okna, většinou to vyšumí. Myslím, že částečně proto, že lidé nemají nástroje, jak tyto příběhy vyprávět dál. Natáčet přírodu je docela drahá záležitost. Prostřednictvím Open Planet dáváme k dispozici všechny naše staré záběry, které jsme nepoužili ve filmech. Jsou to tisíce minut, které každý může předat svému publiku, jak jen bude chtít. Může to být učitelka ve škole, organizátor kampaní nebo někdo, kdo chce sdílet svůj vlastní příběh na sociálních sítích. Změna přichází, když o problému probíhá dlouhodobá diskuse mnoha lidí.

Nikdo neřekne, že nemá rád přírodu. Tak proč je tak málo lidí ochotných něco skutečně udělat pro zpomalení změny klimatu nebo dokonce popírají, že ji způsobil člověk?

Myslím, že často nejednáme proto, že se to zdá být tak strašně velké.

Paralyzuje nás to, o jak velký problém jde?

Přesně. Lidé mají své každodenní životy, práci, problémy. Nemají čas přemýšlet nad tím, co nejlepšího by mohli udělat. Nakupovat biopotraviny? Méně cestovat? Vyvíjet tlak na vládu? Na jednoho člověka se toho zdá být moc, a tak je snadné podlehnout paralýze nebo se od toho úplně odpojit. Lidé, kteří klimatickou změnu popírají, se podle mě dělí do dvou kategorií. Pro jedny je to pohodlné, protože na statutu quo vydělávají peníze. Ale na ty druhé toho jen může být strašně moc. Na sociálních sítích se navíc uzavírají do bublin, kde se dostanou už jen k informacím zaměřeným jedním směrem. Právě tady je moc důležitá práce někoho, jako je David, který má téměř univerzální důvěru lidí napříč politickým spektrem. Ale nejdůležitější je, aby začaly jednat vlády a velké společnosti, jinak budou naše individuální činy vždy příliš malé. Když nenastanou tyto velké systémové změny, nebudeme mít žádnou naději. A bez naděje je těžké představovat si lepší budoucnost. Pak jsme i méně motivovaní dělat něco pro to, abychom jí dosáhli.

Colin Butfield (52)

Režisér, producent a specialista na komunikaci o konzervaci přírody a klimatické změně. Je výkonným ředitelem produkčního studia Silverback a také zakladatelem otevřené knihovny filmových záběrů Open Planet. Jako režisér a producent pracoval na několika dokumentech se sirem Davidem Attenboroughem, jako je seriál Život na naší planetě nebo film Prolomit hranice: Naše planeta je věda. Jejich posledním společným dílem je dokument Oceán a stejnojmenná kniha s podtitulem Poslední divočina na zemi.