Komentář

Čína se nedá šikanovat

Trump je posedlý silou, ale neumí ji používat

Fareed Zakaria

respekt.cz/tydenik/2025/25/cin…

Jedno je jasné – obchodní dohoda prezidenta Donalda Trumpa s Čínou, oznámená tento týden, je hodně nejasná. Zdá se ale, že sleduje známý vzoreček, který komentátor Financial Times trefně nazval „TACO“ – názor trhů, že „Trump vždy nakonec vyměkne“ („Trump Always Chickens Out“) – s jednou zákrutou.

Dohoda nás v podstatě vrací do situace před začátkem Trumpovy obchodní války s tím rozdílem, že Američané budou nadále platit 55procentní clo na zboží z Číny (oproti 10procentnímu clu Číny na zboží americké). Trumpova cla budou bolet, ale víc Ameriku než Čínu. Ekonom Dean Baker si všímá, že s ohledem na cla Světová banka nyní předpokládá, že růst americké ekonomiky zpomalí z loňských 2,8 procenta na 1,4 procenta. Prognózy růstu čínské ekonomiky se nezměnily. Je jasné, kdo za Trumpův „Den osvobození“ zaplatí.

Tohle divadlo přineslo jedno důležité ponaučení. Globální ekonomika je dnes tak složitá a provázaná, že i Spojené státy, pod vedením prezidenta, který je ochoten použít jakékoli prostředky, které má k dispozici, narážejí na reálné limity své moci. Vědci Henry Farrell a Abraham L. Newman trefně poznamenali, že ekonomická provázanost může být využitá jako zbraň. Státy mohou vzít jakoukoli výhodu, kterou ve světové ekonomice mají, a použít ji k vyvíjení nátlaku. Washington s touhle strategií zachází nejagresivněji, uvaluje sankce na různé země, přidává sankce sekundární, trestá jednotlivce a odstřihává národy od globálních systémů. Teď vidíme skutečné meze této moci a co způsobí, když je zneužívaná.

Utržené ucho moci

V posledních desetiletích všechny americké vlády, demokratické i republikánské, využívaly ekonomickou dominanci země v globálním finančnictví. A v něm je americká moc bezkonkurenční. Dolar se používá v téměř 90 procentech všech globálních devizových transakcí a tvoří asi 57 procent globálních devizových rezerv. Více než 60 procent světového dluhu je vydáno v dolarech. Finanční komunikační systém SWIFT podle odhadů amerického ministerstva financí v roce 2006 zprostředkoval transakce v hodnotě přibližně pěti bilionů dolarů denně, a ačkoli sídlí v Belgii, v oblasti sankcí se USA podřizuje. Tyhle nástroje dávají Washingtonu možnost trestat své protivníky, jako jsou Írán, Rusko a Severní Korea, a izolovat je od globálního finančního systému, aniž by padl jediný výstřel.

Ale obchod je něco jiného než finančnictví. V chaotickém a multipolárním světě mají státy mnoho možností a alternativ. Když USA omezily vývoz ethanu do Číny, Peking ho nahradil jinými palivy. A Čína má vlastní páky. Je největším vývozcem zboží na světě, v roce 2023 vyvezla produkty v hodnotě přibližně 3,4 bilionu dolarů. Vzniká tam téměř 30 procent globální přidané hodnoty ve výrobě a dominuje dodavatelským řetězcům ve všech průmyslových odvětvích, od smartphonů po solární panely. Ještě důležitější je fakt, že je světovým lídrem ve zpracování strategických materiálů. V globálních číslech zpracovává 68 procent niklu, 73 procent kobaltu, až 99,9 procenta prvků vzácných zemin a 59 procent lithia – tedy materiálů nezbytných pro elektromobily, větrné turbíny a polovodiče. Když Washington zpřísnil pravidla pro vývoz pokročilých technologií pro výrobu čipů do Číny, Peking reagoval zákazem vývozu některých vzácných minerálů, které jsou životně důležité pro téměř veškerou americkou elektroniku a obranné systémy. A na rozdíl od reakce Číny na Trumpova omezení týkající se ethanu neměly USA k dispozici žádnou rychlou náhradu.

Trumpova strategie, pokud vůbec nějaká byla, byla založena na naprostém nepochopení Číny. Peking se právě na takový tlak, jaký na něj Trump vyvinul, připravoval. Komunistická strana Číny se snažila snížit závislost své ekonomiky na americkém importu, navazovala kontakty s jinými zeměmi, uzavírala s nimi dohody a připravovala své spotřebitele na to, že budou muset snášet nepříjemnosti – to všechno proto, aby jejich země mohla čelit šikanování za zahraničí.

Washington využíval svou ekonomickou moc až příliš nevázaně dávno před Trumpovým nástupem. Globální databáze sankcí ukazuje, že v posledních dvaceti letech počet amerických sankcí vůči ostatním státům raketově vzrostl, víc než pětinásobně. Trump však zašel ještě dál, vyhrožoval cly a různými dalšími opatřeními, která nemají s obchodem nic společného (například zrušení víz pro zahraniční studenty). Spíše než jako představitel přední světové velmoci zní jako mafiánský boss.

Divize se nepočítají

Nakonec byla Trumpova obchodní válka učebnicovým příkladem zneužití takové tvrdé síly v oblasti, kde USA neměly jasnou převahu a kde nátlak vyvolal spíš odpor než poslušnost. Trhy znejistilo, spojenectví poškodilo a urychlilo hledání alternativ ke všem systémům, kterým USA dominuje.

Největší cenou za tak brutální uplatňování tvrdé síly Ameriky bude eroze její síly měkké – víry a důvěry v Ameriku, které z ní učinily světového lídra a zajistily jí klíčovou pozici v mnoha oblastech, od globálních financí po mezinárodní politiku.

Politologové Robert O. Keohane a Joseph S. Nye nedávno poukázali na to, jak je Trump tvrdou silou posedlý. Lidé jako on by mohli citovat slavnou pohrdavou větu Josifa Stalina: „Papež. Kolik divizí má papež?“ Jak však Keohane a Nye poznamenávají, osmdesát let po konci druhé světové války je Sovětský svaz, kterému Stalin vládl, jen kapitolou v dějinách, zatímco papežství přežívá, vzkvétá a uplatňuje svůj vliv po celém světě.

Autor je americký politolog a publicista. © 2025, Washington Post Writers Group