Boj s pH sondou: bitva vyhrána. Válka? Se uvidí...
Nejspíš nejzákeřnější věc, se kterou jsem se za své bastlířské "kariéry" setkal, je PH sonda. Chápu, že je ženského rodu, čili lze očekávat jistou náladovost, občasné zmítání pocity navzdory realitě a i mírné neškodné lhaní, ale co je moc, to je příliš. Prakticky celé loňské léto jsem se učil, jak se vlastně pH sonda chová, jak se člověk musí chovat k ní a co od ní lze nebo naopak vůbec nelze očekávat.
Základní problém je v tom, jak pH sonda funguje. Ve zkratce je to baňka ze speciálního "trochu propustného" skla, naplněná roztokem o nějakém pH (třeba 7). Jakmile ji ponoříte do roztoku s PH třeba 3, začne sklem cosi kamsi pronikat a vznikne rozdíl elektrických potenciálů mezi jednou a druhou stranou skla. A velikost toho rozdílu je úměrná rozdílu pH roztoků uvnitř a venku.
Ok, fajn, to zní dobře. Potenciál změříme a fertig, no ne? Kde je problém?!
No, jo. Jenže za prvé, ten potenciál je dost malý (řádově kolem 50mV na jeden stupeň pH). Čili se musí nějakým vhodným operákem zesílit na nějakou rozumně měřitelnou hodnotu, ale především: při tak malém napětí nachytáte šum z úplně všeho, všemi myslitelnými i (pro bastlíře laika) předem naprosto nemyslitelnými způsoby.
Jestliže máte cirkulující roztok (čili ho pohání nějaká elektrická pumpa), zapomeňte na to, že byste dali sondu přímo do roztoku. Nenaměříte nic než šum. A tím nemyslím nějaké drobné odhylky, které stačí zprůměrovat. Myslím tím, že vám bude pH skákat třeba o dva stupně. A to přesto, že elektrická část pumpy je od vody samozřejmě "izolovaná". Základní poučka totiž zní: pro pH sondu není žádná izolace dost dobrá! Slyší všechno a všude!
Ok, to by člověka možná i napadlo. Tak pojďme králičí norou trochu hlouběji 😀 Měřit totiž víceméně nemůžete v žádné větší nádobě. Protože ona ta masa kapaliny úplně stačí na to, aby sonda slyšela všechen ten elmag brajgl, co nám vzduchem lítá. Abych parafrázoval Knihu: slyšeli jste (na všemožných fórech na webu... stále opakovaný dotaz...) že nemáte měřit ve stolitrovém vědru, ale já vám říkám, že šum začne už někde u tří deci. A ve dvou litrech už není o čem se bavit. Pokud chcete šum snížit na minimum, použijte minimální vzorek. Ne nadarmo se k těm sondám dává na vzorek taková malinká zkumavka...
Pořád nestačí? Ok. Tak vám řeknu ještě drsný příběh ze života. это жизнь, jak říká nepřeložitelná ruská fráze.
Coby "control freak" jsem chtěl pH v hydroponii kontinuálně sledovat. Ale jak to udělat, když nemůžete sondu ponořit přímo do roztoku (pumpa, objem)? A tak jsem dumal a napadlo mě, děvenku mojí chytrou, že teda udělám nějakou malou nádobku, do ní vždycky jednou za čas napumpuju hadičkou vzorek, budu nějakou dobu měřit, a tak pořád dokola. A bude z toho krásný graf, jak plodiny v průběhu života papají a kakají.
Nějakou netriviální dobu jsem si teda lámal hlavu nad vhodnou nádobkou a nad tím, jak k ní připojit hadičky, nakonec jsem zvolil instalatérskou trubku, uřízl, provrtal, připojil hadičky... A aj! V měření zase šum jako prase. To už jsem si fakt připadal jako blázen a trávil doslova hodiny zkoumáním různých fór, rad, diskusí... ...a nakonec jsem klasickým stylem pokus-omyl zjistil, že k nachytání šumu bohatě stačí, když je odvodní hadička ponořená do roztoku. I když v ní voda nestojí. Neptejte se mě, jak je to možný. Pravděpodobně úplně stačí, že hadička po napumpování roztoku zůstane uvnitř trochu vlhká a náboj si už, svině jedna, svou cestu najde. Nebo možná kvantově protuneluje červí dírou přes půl vesmíru, jenom aby mi mohl zkazit radost. Nevím a nechci to vědět.
No, takže nakonec jsem teda zapnul zbytky svou stařecké -deme- inteligence a vymyslel (po doslova měsících laborování) design, kde je vzorek od samotné hydroponie vždycky zaručeně oddělený vzduchem, přestože se z ní pumpuje a i do ní vrací. Jak na to teď koukám, design je to až triviální, ale ta doba, než jsem na to přišel! Och, jak bolestný je proces poznávání světa, drahý Potapiči!
Náčrtek principu (jistě oceníte harmonické spojení vysoké umělecké i technické hodnoty):
Celá věda je v těch dvou červených vzduchových bariérách... Kolik trápení to bylo a přitom taková blbost... 😀
A takhle nějak to vypadá, vytištěné na 3D tiskárně, v reálu:
Nechci to zakřiknout, pH sonda je nevyzpytatelná bestie, ale vypadá to, že jsem konečně zvítězil!
Pro porovnání: měření, kde se jenom hadička dotýkala roztoku, a měření s tímhlem mým novým vynálezem:
Takhle hladká křivka, to už je víc, než jsem si vůbec kdy dovolil od života očekávat. Vidět takovou křivku a zemřít!
(Ty červené čáry označují čerpání vzorku, propad po něm je v pořádku)
Základní problém je v tom, jak pH sonda funguje. Ve zkratce je to baňka ze speciálního "trochu propustného" skla, naplněná roztokem o nějakém pH (třeba 7). Jakmile ji ponoříte do roztoku s PH třeba 3, začne sklem cosi kamsi pronikat a vznikne rozdíl elektrických potenciálů mezi jednou a druhou stranou skla. A velikost toho rozdílu je úměrná rozdílu pH roztoků uvnitř a venku.
Ok, fajn, to zní dobře. Potenciál změříme a fertig, no ne? Kde je problém?!
No, jo. Jenže za prvé, ten potenciál je dost malý (řádově kolem 50mV na jeden stupeň pH). Čili se musí nějakým vhodným operákem zesílit na nějakou rozumně měřitelnou hodnotu, ale především: při tak malém napětí nachytáte šum z úplně všeho, všemi myslitelnými i (pro bastlíře laika) předem naprosto nemyslitelnými způsoby.
Jestliže máte cirkulující roztok (čili ho pohání nějaká elektrická pumpa), zapomeňte na to, že byste dali sondu přímo do roztoku. Nenaměříte nic než šum. A tím nemyslím nějaké drobné odhylky, které stačí zprůměrovat. Myslím tím, že vám bude pH skákat třeba o dva stupně. A to přesto, že elektrická část pumpy je od vody samozřejmě "izolovaná". Základní poučka totiž zní: pro pH sondu není žádná izolace dost dobrá! Slyší všechno a všude!
Ok, to by člověka možná i napadlo. Tak pojďme králičí norou trochu hlouběji 😀 Měřit totiž víceméně nemůžete v žádné větší nádobě. Protože ona ta masa kapaliny úplně stačí na to, aby sonda slyšela všechen ten elmag brajgl, co nám vzduchem lítá. Abych parafrázoval Knihu: slyšeli jste (na všemožných fórech na webu... stále opakovaný dotaz...) že nemáte měřit ve stolitrovém vědru, ale já vám říkám, že šum začne už někde u tří deci. A ve dvou litrech už není o čem se bavit. Pokud chcete šum snížit na minimum, použijte minimální vzorek. Ne nadarmo se k těm sondám dává na vzorek taková malinká zkumavka...
Pořád nestačí? Ok. Tak vám řeknu ještě drsný příběh ze života. это жизнь, jak říká nepřeložitelná ruská fráze.
Coby "control freak" jsem chtěl pH v hydroponii kontinuálně sledovat. Ale jak to udělat, když nemůžete sondu ponořit přímo do roztoku (pumpa, objem)? A tak jsem dumal a napadlo mě, děvenku mojí chytrou, že teda udělám nějakou malou nádobku, do ní vždycky jednou za čas napumpuju hadičkou vzorek, budu nějakou dobu měřit, a tak pořád dokola. A bude z toho krásný graf, jak plodiny v průběhu života papají a kakají.
Nějakou netriviální dobu jsem si teda lámal hlavu nad vhodnou nádobkou a nad tím, jak k ní připojit hadičky, nakonec jsem zvolil instalatérskou trubku, uřízl, provrtal, připojil hadičky... A aj! V měření zase šum jako prase. To už jsem si fakt připadal jako blázen a trávil doslova hodiny zkoumáním různých fór, rad, diskusí... ...a nakonec jsem klasickým stylem pokus-omyl zjistil, že k nachytání šumu bohatě stačí, když je odvodní hadička ponořená do roztoku. I když v ní voda nestojí. Neptejte se mě, jak je to možný. Pravděpodobně úplně stačí, že hadička po napumpování roztoku zůstane uvnitř trochu vlhká a náboj si už, svině jedna, svou cestu najde. Nebo možná kvantově protuneluje červí dírou přes půl vesmíru, jenom aby mi mohl zkazit radost. Nevím a nechci to vědět.
No, takže nakonec jsem teda zapnul zbytky svou stařecké -deme- inteligence a vymyslel (po doslova měsících laborování) design, kde je vzorek od samotné hydroponie vždycky zaručeně oddělený vzduchem, přestože se z ní pumpuje a i do ní vrací. Jak na to teď koukám, design je to až triviální, ale ta doba, než jsem na to přišel! Och, jak bolestný je proces poznávání světa, drahý Potapiči!
Náčrtek principu (jistě oceníte harmonické spojení vysoké umělecké i technické hodnoty):
Celá věda je v těch dvou červených vzduchových bariérách... Kolik trápení to bylo a přitom taková blbost... 😀
A takhle nějak to vypadá, vytištěné na 3D tiskárně, v reálu:
Nechci to zakřiknout, pH sonda je nevyzpytatelná bestie, ale vypadá to, že jsem konečně zvítězil!
Pro porovnání: měření, kde se jenom hadička dotýkala roztoku, a měření s tímhlem mým novým vynálezem:
Takhle hladká křivka, to už je víc, než jsem si vůbec kdy dovolil od života očekávat. Vidět takovou křivku a zemřít!
(Ty červené čáry označují čerpání vzorku, propad po něm je v pořádku)